Přístav a pláž

Přístav společně s pláží jsou nejživější částí Nassau nejen proto, že tvoří hlavní vstupní branou na celý ostrov. Přístav, nebo spíše kotviště však není ničím speciální. Větší lodě musí, díky jen velmi pozvolna ustupujícímu mořskému dnu, kotvit poměrně daleko v zátoce a veškerá doprava zásob, kořisti i posádek z pevniny na lodě a zpět se tak odehrává na lehkých, malých škunerech, nebo jen člunech. Ty ostatně z pláže vyplouvají velice často i díky tomu, jak důležitou složku potravy tvoří ryby.
Pláž jako taková, která téměř nepostřehnutelně přechází ve větší i menší městské uličky, je během dne i noci plná života. Táborové ohně, stany posádek které zrovna kotví v zátoce, rybáři, stánky drobných obchodníků, dílna tesařů a hlavně velké skladiště se svým správcem, který dohlíží na to, aby se nikdo nepokoušel šidit Pettersonovu rodinu, jsou neustále hučícím úlem plným křiku, zpěvu, radosti i nepokojů a potyček. Jen velmi těžko by se proto na pláži hledalo místo k romantické procházce - zejména když ze stanů se často ozývají zvuky spíše živočišné, než láskyplné - zcela nemožné to ale není.

Rozevřel klopy jednoho z provizorních stanů na pláži, jakých byly kolem rozesety desítky v nejrůznějších velikostech i provedeních, vyšel ven a protáhl se v zádech. Čistý večerní vzduch, i když stále ještě teplý, byl příjemnou změnou oproti zatuchlému odóru staré celty smíšeného s lepivým puchem dlouho nečištěné a špatně ošetřované rány. Odpoledne se vrátily dvě lodě, takže měl dost práce i když posledních pár týdnů sám nikam nevyplul. Posádky, které ho již znaly dávaly přednost jeho službám před těmi co nabízeli stálí ostrovní doktoři.
Jinak to nebylo ani u nešťastníka, od kterého právě odchází. Jeho kapitán chtěl šetřit, nenajal si doktora a provizorní ošetřování posádky nechal na kuchaři, nebo - podle toho v jakém stavu se ten muž nachází - možná dokonce na tesaři. Jediným štěstím piráta bylo, že si ihned po zakotvení nechal poslat pro Tobiase, ani on už ale nemůže zaručit, že o nohu kvůli infekci nepřijde.
Potřese hlavou a mimoděk si prohrábne tmavé vlasy. Dost myšlenek na práci, večer teprve začíná a protože se od pacienta dostal dříve než odhadoval, má ho celý pro sebe. Keiře pro jistotu řekl, že se možná vrátí ráno. Kufřík, ve kterém nosí nástroje, základní léky i další pomůcky si přehodí z jedné ruky do druhé a s úsměvem vyvolaným představou dobrého pití i společnosti vykročil po písku směrem k městu, nevšímajících si zpěvu, halekání ani případných rvaček odehrávajících se u táborových ohňů, které na pláži začínají svítit do houstnoucí tmy.

Jaký krásný večer. Jen Španělé by ho mohli zkazit. Moře je klidné a posádka má veselou náladu.Jsou rádi, když můžou zajít do taverny, nebo si udělají na břehu táborák a budou popíjet tam. Já si dnešní večer vybrala na procházku. Začínají nám docházet zdravotnické zásoby. S prvním důstojníkem se nemůžeme dohodnout, jak je získáme.
I přes teplý podvečer, přitisknu si k tělu kabát. Po zádech mi přejela zubatá. Nepříjemný pocit. Všimnu si, že v přístavu je jen pár lodí a pár rybářských člunů. Nic závratného. Protáhnu se. Dnes večer si užiji nejspíš v alkoholovém opojení. Jak se tak procházím mezi ohýnky na pláži, všimnu si muže, jak vychází ze stanu. Vypadá jako doktor. Možná by bylo fajn se s ním domluvit na nějakých zásobách. Možná si s ním sednout k něčemu dobrému, by nemuselo být na škodu.
"Krásný večer, že?" dojdu jej a oslovím ho.

Vzhledem k tomu, že ve městě není moc lidí, kteří by ho neznali jménem, nebo na něj rovnou nevolali 'doktore', je ta otázka smíšená s náznakem pozdravu něčím poměrně neobvyklým. A neobvyklé nemusí být vždycky dobré. Zvolní krok, když si všimne že původce těch slov, vcelku pohledná žena, se ho snaží dohnat, ale neodpoví okamžitě. Místo toho nejprve nechá pod řadou úvah zmizet z tváře úsměv, který se mu tam teprve před malou chvilkou usadil a bez  rozpaků si prohlíží onu dámu. Ne, rozhodně mu není povědomá. Že by Briana měla nové děvče? Nebo sem zase zabloudil nějaký troufalý obchodník, ale na poslední chvíli mu došla odvaha a posílá místo sebe dceru? Po minutce ticha si ale musí přiznat, že bez toho aby na ženu zareagoval se pravdu nedozví.
,,Mohl by být hezčí, kdyby si kapitáni víc hlídali své muže." Dobrá, tohle nebylo tak přátelské, jak by si byl přál. Jenže ho vyrušila. Na jazyku už skoro cítil dobrou pálenku a kolem krku ruce nějaké cácorky, co by si myslela, že starého poctivce dokáže zrovna ona svést. Povzdechne si, znovu přehodí kufřík z ruky do ruky a přinutí se na ženu vedle sebe usmát, i když je ten úsměv trochu pomuchlaný. A možná ani není v šeru vidět. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem být hrubý. Pokud potřebujete něco prodat, správce přístavu je tamtím směrem," při řeči ukáže k jen těžko přehlédnutelnému skladišti, ,,hospoda je pro změnu kus dál po hlavní ulici a jestli tu kotvíte prvně, byl by dobrý nápad aby si váš kapitán promluvil s guvernérem, nebo slečnou Pettersonovou." V rychlosti předá jakési uvítací informace. Skutečně v tuhle chvíli asi nepůsobí jako nejmilejší člověk na světě, ale pokud někdo hledá laskavou a milou společnost, vybral si špatný přístav, nehledě na to, že on rozhodně nemá v popisu práce dělat někomu průvodce.

Všimnu si, jak mu z tváře zmizí ten úsměv. Takového je na doktora škoda, je pohledný. Jistě by se uplatnil i ve vyšších kruzích. Prohlíží si mě. Mám chuť utrousit nějakou sprostou poznámku, kterou ale raději spolknu a mile se na něj usměju i přes jeho nepříjemnou odpověď. Jak to tak vypadá, tady lidé slušným slovem nikdy neplýtvají. nasadím vyzývavý výraz a uchechtnu se. Omluví se mi za své předešlé chování a během řeči mi řekne, ať navštívím správce přístavu.
"Takový kapitán je špatný kapitán a svou loď ani posádku si nezaslouží," řeknu svůj názor na věc a nechám ho mluvit dál.
"Myslím si, že doktor, pokud jsem se teda nespletla, mi zajistí kvalitnější zboží, které potřebuji pro svou posádku, než správce přístavu," odpovím troufale, čímž mu prozradím, že nejspíš kapitánkou budu já sama.
"Ale hospodu navštívím ráda, pokud jdete stejným směrem."
Předejdu ho a otočím se na něj. "Obávám se, že guvernér by chtěl mít pramálo něco společného s mou lodí," povzdechnu si. "On je takový upjatý pán, ten guvernér, nemám pravdu?"
Otočím se zpátky.
"Poze scháním lékařské zásoby, které se nám tenčí a lékař mi přijde jako spolehlivý člověk."

Její poznámka ho pobaví, vlastně téměř rozesměje. ,,Jsem si téměř jistý, že kapitánem se často nestává jen ten, kdo si to zaslouží. Naštěstí mně se tyhle problémy vyhýbají, slečno...?" Nenápadně jí dá najevo, že se ještě nepředstavila. Tedy, on by to pravděpodobně měl udělat první, vzhledem k tomu že je muž. Minimálně jím byl ještě když byl naposledy na toaletě. Než se mu myšlenky stihnout rozběhnout velmi osobním směrem, doprovázeny pohledem, který neklopí k zemi jak se může zdát, ale k poklopci svých kalhot, naštěstí ho vyruší svým dalším prohlášením. A to dokonce natolik, že se v chůzi zastaví. Znovu si ženu vedle sebe přeměří pohledem od kudrnatých vlasů až po špičky nohou, alespoň podle jeho soudu, v ne zrovna elegantních botách. ,,V tom případě přijměte mou nejhlubší omluvu, vaše velectěnosti. Doktor a příležitostný pirát Tobias Morris k vašim službám." Svá slova ještě doprovodí úklonkou. Šaškuje. A je mu jasné, že je jí jasné, že si z ní dělá legraci. Ale i kdyby mu říkala pravdu, čemuž tedy moc nevěří, protože kapitánky v celém Karibiku by člověk spočítal na prstech jedné ruky, čím dříve tahle záhadná cizinka zjistí, že je mu její postavení úplně ukradené, tím lépe.
,,Ale do hospody vás klidně vezmu, jenom nepočítejte s tím, že za vás budu platit." Konečně se zase rozešel, ke své smůle ale nepřestal mluvit. Jednou mě někdo zabije. Jenom kvůli té mojí nevymáchané puse mě jednou někdo zabije. Bohužel, těžko říci pro koho z nich dvou je to větší smůla, pomalu ale jistě Tobias sklouzává ke svému tak velmi dobře známému chování, ve kterém téměř za každou cenu touží po tom všem ukázat, že je stejně dobrý, nebo i lepší, než všichni ti vysoce postavení pitomci.
,,Ah, starý Petterson je sice trochu nudný a ze všeho nejvíc ho zajímá jeho účetnictví, ale bez něj by tohle místo nemohlo fungovat. Kdo jiný by mohl prodávat pirátskou kořist ve velkém a ještě ji vydávat za legální?" Maličko se ušklíbne. Kapitánka, to určitě. Musela by do teď kotvit na druhém konci světa, aby tohle nevěděla. ,,Tedy až na jeho dceru, samozřejmě. Nejsem si jistý s kým z nich je lepší se domluvit, guvernér není nejpříjemnější a účtuje se větší podíl, s Jeane ale zase člověk riskuje... no, prostě riskuje." Konečně zmlkne. Jednak proto, že zrovna prochází kolem hloučku pirátů, co po něm házejí opilé pozdravy a po jeho společnici nemravné pohledy, jednak proto, že by byl nerad aby se rozneslo něco ve smyslu, že Pettersonovu rodinu pomlouvá. To sice občas dělá a rozhodně je nemá rád, ale přece jenom by dal přednost tomu si ještě chvíli v klidu žít.
,,Máte dobrý odhad, to vám upřít nemůžu." Složí jí cosi velmi vzdáleně podobného komplimentu, když ho správně odhadne na doktora. Buď to, nebo ho někdo v přístavu prásknul, ale na tom teď už nesejde. ,,To by ale chtělo jít místo do hospody ke mě. Keira sice nebude mít z noční návštěvy radost, ale sám nevím kolik věcí teď mohu prodat, takže z hlavy vám seznam neudělám."

Ke dvojici, která v poměrně družném hovoru - i když ho posledních pár chvil zastával hlavně doktor, se žene malé uřícené děvčátko s obtiskem červené rtěnky na tváři a mává rukama aby na sebe upozornilo. Neomylné poznávací znamení jednoho z dětí, co se narodily místním nevěstkám a spolu s nimi žijí pod střechou madame Briany. ,,Tobi, Tobi!"
Konečně se na pohled sotva sedmileté dívka zastaví jen pár kroků před kapitánkou a doktorem, které pravděpodobně její příchod, nebo spíše vpád, pořádně zaskočil. Ztěžka se snaží popadnout dech a ještě než se pustí do nějakého vysvětlování, ukazuje směrem k hlavní ulici. ,,Max je... Někdo ublížil Max. Je celá od krve a... sotva...dejchá. Musíš tam hned!" Popadne vysokého muže za ruku, aniž by si všímala jeho společnice a, již spolu s ním, se rozběhne k nevěstinci.

Svůj domov miloval, to nemohl nikdy nikdo zapřít, dokonce ani on samotný, ale poslední dobou už bylo moc velké horko i na něj a je nutné poznamenat, že on měl teplé počasí opravdu rád. Nevydržel dlouho na sluníčku a dokonce i v běhu ho to zpomalovalo, což rozhodně nepotřeboval, když unikal před svými oběťmi a jelikož v přístavu moc stínu nebylo, nebylo se ani kam se před sluncem schovat, když tady byl. A on tu trávil tolik času, že se to dalo jen těžko spočítat. Některé dny už si ani nebyl jistý, jestli ho bolí hlava z alkoholu, který vypil předešlé noci nebo prostě z toho slunce a nedostatku pití. A jelikož neměl zrovna v oblibě vodu, kterou stejně musel každý den pít, když nesehnal nic jiného, raději si někde ukradl novou flašku rumu a vypil tu. Takže nebyl úplně schopný konat svou práci a přísahal by, že ve svém stánku, kde prodával smíšené zboží měl před nějakou chvílí více věcí a snad také více peněz. A když ho to naštvalo, prostě se spokojil s dalšími doušky alkoholu. Jako správný pirát. Potom ale nebyl úplně schopný vyhledat nějakého kapitána, kterého ještě nezkoušel přemluvit, aby ho přijal do své posádky. A teď zase postával ve svém stánku, dnes mu v krvi kolovalo mnohem méně alkoholu a tak byl připravený sehnat nové zboží a prodat ho.

Ani si nebyl jistý, proč se vlastně do přístavu vrací, protože pokud ho sem nezavedla práce, většinou neměl důvod tohle místo vyhledávat a podle všeho se pirát, kterého před pár dny ošetřoval, zotavoval dost dobře. Nebo pro něj minimálně neposlal, což znamenalo, že také mohl zemřít, ale to není něco, s čím by si chtěl Tobias lámat hlavu. Ve skutečnosti tak nějak doufal, že znovu narazí na tu podivnou ženskou, co se prohlašovala za kapitánku. Protože už pár měsíců nebyl s žádnou posádkou, větší obchod by se mu hodil a zásobovat celou loď by mu přineslo opravdu slušnou sumu peněz. Ať se ale rozhlíží jak chce vypadá to, že nikde není. Po krátké prohlídce pláže tedy nakonec jen pokrčí rameny.
Už se chce vrátit zpět do města, když ho v jednom stánku, kolem kterého prochází, zaujme perleťový hřeben do vlasů. Nějakou dobu už ani jedné ze svých osudových žen nepřinesl dáreček a tenhle by se v tmavých kučerách Keiry krásně vyjímal. Jen je škoda, že to vypadá jako by byl jen jeden. Jeho malá Sheala ho totiž určitě bude také chtít, jakmile ho u matky uvidí.
,,Zdravíčko, mladý pane." Jakmile ten pozdrav vyslovil, trochu se ušklíbl. Pravděpodobně pro toho hocha u stánku zněl jako kdyby byl nad hrobem. Odkašle si, snad jako by tím mohl škodu co způsobil napravit a pokračuje, už trochu lepším tónem. ,,Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys ty hřebínky neměl dva. Nebo k tomu jednomu nějakou jinou maličkost, co by se hodila pro malé děvče." Dokonce zvládne i na konec svého proslovu přidat přátelský úsměv. Ale stejně je zvláštní, že na pohled celkem statný a zdravý mladík prodává hlouposti v přístavu. To je většinou práce pro děti, nebo ženské a staré chlapy, co už si netroufají vyplout.

A tak tam postával, věnoval letmé úsměvy všem kolemjdoucích a čekal, až se někdo přiblíží dostatečně blízko, aby ho mohl buď šikovně okrást nebo mu něco prodat. Flaška rumu asi nedělala u stánku dobrý dojem, proto se mnoho lidí vzdálilo v okamžiku, kdy si jí všimli. Než mu to došlo, přišel asi o pět možných zákazníků, ale jakmile se tak stalo, sáhl po ní, jednou si lokl a pak ji položil na zem mezi nohy. A aby si byl jistý, že mu ji nikdo nesebere nebo aby si všiml, když se tak stane, bosou nohou se jí dotýkal. Na malou chvíli dokonce doufal, že by ho ochladila, ale byla stejně teplá, jako všechno okolo.
Potom na sebe byl velice pyšný, když se k němu přiblížil muž středního věku, chvíli mu trvalo, než ho poznal. Těžko říct, jestli to bylo obyčejné, protože obličeje si moc nepamatoval nebo trochu napomáhal i alkohol. Každopádně odhalil chybu dnešního prodeje, stačilo schovat rum a lidé jistě přijdou. Způsob, kterým ho muž oslovil se mu ale vůbec nelíbil a ještě méně mu byl příjemný jeho výraz. Podle hlasu už si ale byl stoprocentně jistý, o koho šlo. Když mu položil dotaz na chvíli se zatvářil, že přemýšlí a podíval se na hřeben. Nebyl si jistý, komu ho sebral, ani jestli by měl ten dotyčný další, ale mohl by kdekoli jinde sehnat podobný, to bylo určitě možné a měl velkou šanci úspěchu. Takže jen trochu pokýval hlavou a obrátil pohled na muže "Zvládl bych ho sehnat, možná za pár hodin." předložil nabídku a pousmál se. Muž byl místním doktorem a rozhodně měl dost peněz, takže by na tom nakonec mohl Barney vydělat.

,,Jak jinak..." Přátelský úsměv se mění v mírně pobavený, když mu ten kluk odpoví. Tobias si teď není jistý, jestli má před sebou naviku, hlupáka, nebo někoho s pořádným kusem odvahy, protože krást na ostrově zlodějů pravděpodobně potřebuje kombinaci toho všeho. Proto se raději rozhodne ho v podobných věcech ještě nepodporovat, aby nakonec nebyl zodpovědný za to, až mu dříve nebo později tohle odrostlé dítě skončí pod rukama. ,,Radši snad ne. Ten hřeben si vezmu... a opravdu bys nenašel, myslím teď a mezi věcmi co už máš, něco co by se hodilo pro jedenáctiletou slečnu?"
Snaží se pohledem odhadnout co všechno se v tomhle stánku může nacházet, protože se mu příliš nechce rovnou se ve věcech přehrabovat. Při tom mu samozřejmě nemůže ujít lahev rumu u nohou prodavače... a ani by vlastně nebylo potřeba ji vidět, protože silný alkohol byl i cítit ve vzduchu. Lehce zavrtí hlavou, vlastně to gesto nemusí být ani postřehnutelné, nebo to může vypadat, že se na přímém slunci jen ošil pod návalem tepla, ve svém typicky černém oblečení. Pravdou ale je, že se mu na jazyk dere připomínka k věku toho hocha, k pití i k dalším věcem. On sám v jeho letech také pil více než je zdrávo, stejně jako dělal věci, ke kterých si do dnes nese jizvy a právě proto má pocit, že by měl nějak zasáhnout.
,,Tohle je jediné co děláš pro živobytí?" Snaží se nepůsobit příliš zvědavě nebo vlezle. Je v jedné ze svých samaritánských nálad, takže už přemýšlí, jak by mohl tomuhle mladíkovi pomoci. Možná ho odkázat na mladou Pettersonovou? Tedy, pokud by z něj nestáhla kůži za živa. Nebo se přimluvit u té podivné kapitánky, aby ho vzala... pokud skutečně kapitánkou je.

Většina lidí si nechala sehnat to, po čem jejich oči nebo snad srdce toužilo. Vlastně začal trochu přemýšlet, jestli odmítnul pro dobro Barneyho nebo sebe samého. Vždy bylo riskantní kupovat kradené věci, kdyby je původní majitel viděl u jiného, byl by kupující první na ráně. Ale nebyl by to on, kdyby nedůvěřoval lidem, takže se jen pousmál nad dobrotou doktora a po dotazu se zase podíval na nabízené zboží. Sám nevěděl, co se u něj ukrývá za poklady, některé tady ležely už dlouho, některé přidal teprve dnes, jako právě hřeben, o který byl právě zájem.
Podrbal se na zátylku a zhluboka se nadechl, když doktorovi záleželo na jeho dobru, měl by mu na oplátku nějak vyhovět. "Co mají rády jedenáctileté slečny?" zeptal se s upřímným zájmem a znovu mu věnoval plnou pozornost. Neměl zrovna moc zkušeností s pomáháním při výběru, lidé si prostě něco vybrali. Takže si místo jedenáctileté holčičky vybavil ženu, se kterými se setkává častěji a znovu se podíval na zboží, nejprve se oběma rukama opřel o stánek projel všechny věci. A pak ho zaujala spona do vlasů, žena by to brala, proč by to nemohl chtít malá holčička? Sáhl po ní a vyzvedl na úroveň očí. Tázavým pohledem se podíval na doktora. "Vystačí mi to." odvětil nakonec na dotaz.

Ani si neuvědomil, že prodavač nemusí mít přehled o touhách a snech holčiček, dokud mu na jeho otázku neodpověděl dotazem. Vyvedlo ho to z míry dokonce natolik, že si rukou prohrábl věčně rozcuchané tmavé vlasy, ve kterých se začínaly objevovat první stříbrné nitky. Gesto, které oba dva udělali téměř totožně, jako kdyby bylo vlastní všem mužům na celém světě - snad krom těch navoněných bohatých hlupáků, kteří se v Londýně, Paříži a všemožně jinde producírují v parukách. ,,Řekl bych, že chlupatá zvířátka, cokoli co je hezké a hlavně cokoli, co jim rodiče zakáží." Upřímná odpověď s náznakem smíchu prozradí, jak moc má svoje dítko rád, zároveň ale i to, že o dcerce neví tolik, kolik by asi měl.
Když je mu pak nabídnuta spona do vlasů, překvapivě pěkná a na pohled i drahá na to, aby byla ve zrovna takovémhle obchůdku, musí přikývnout. ,,Myslím, že to je skvělé. Jestli po mě ale k takové ozdobě bude Sheala chtít i princeznovské šaty, vypustím tu malou dračici se všemi jejími prosbami rovnou na tebe." Baví se s tím mladíkem, jako kdyby byli staří známí a vůbec ho netrápí, jestli je to vhodné, nebo jestli by si ve svém postavení a věku neměl držet odstup. Proč také? Nebít trochy toho štěstí, co ho v životě potkalo, mohl na tom být přesně jako on, nebo možná i hůř. ,,Takže za sponu a hřeben to bude dohromady kolik?" Ptá se na konečnou sumu rozhodnutý o tom, že ani nebude smlouvat. Sice se jeho úspory tenčí, ale pořád si může dovolit alespoň trochu podporovat místní drobné zloděje. Obchodníky! Samozřejmě že obchodníky.
,,Kdybys měl někdy pocit, že by se ti hodilo pár mincí navíc, můžeš se zastavit. Keiře se vždycky na farmě hodí pár rukou navíc a já bych pomocníkem čas od času také nepohrdnul. Nevěřil bys, jak moc se občas lidé brání, když jim amputuješ ruku. Nebo vyndáváš zuby. V tom druhém případě dokonce občas i víc." Myslí svou nabídku skutečně vážně, i když pochybuje o tom, že se... ani neznám jeho jméno, skutečně u nich ukáže.

Když udělali oba totožné gesto, trochu se nad tím zazubil. Nebyl si úplně jisté, co mu na tom připadalo vtipné nebo hezké, bylo to prostě jen spontánní. Stejně jako většina toho, co ve svém životě dělá. A pak už jen očekával odpověď na nevyřčený dotaz. Trefil se a mohl na sebe být znovu pyšný, nejen, že mohl, také byl, což bylo vidět na jeho obličeji, kde se objevil spokojený úsměv. "Měl bych začít stavět hradby?" přátelské chování se rozhodl opětovat. Ani doktor nebyl tím, kdo by ho v jeho důvěře k lidem vytrestal, v tomhle ohledu měl stále dost velké štěstí. Vlastně měl štěstí ve všem, když pomineme těch pár hrůz, které se dříve udály. Možná svět uznal, že mu dal životních lekcí dost na pár let dopředu a zaslouží si trochu oddechu.
A pak přišla konečně řada na odměnu. Kdyby se s tím mužem nedal do řeči, určitě by po něm chtěl více, než by bylo potřeba, ale teď neměl tak chladné srdce, aby dal férovému muži neférovou cenu. Nebo možná měl, obě věci vypadaly v opravdu dobrém stavu a dokonce draze, takže mohl začít na vyšší ceně a postupně se tak jako vždy dostane na férovou nebo k její hranici "Co patnáct liber?" řekl s veselým úsměvem a po očku se podíval na flašku u své nohy, moc pití už v ní nezbývalo.
Nabídku nečekal, vlastně mu ještě nikdo jen tak ve stánku nenabídl jinou práci. Po ulicích už se to párkrát stalo, ale určitě ne v přístavu. Jen se tlumeně zasmál "Doufám, že nějakou náhodou neamputujete ruku i mně." podotkl se znatelným důrazem na slovo náhoda a ušklíbl se. Vlastně o té nabídce i přemýšlel, ale dokud má peníze ze stánku, vystačí si se svou prací.

,,Nejsem si jistý, že hradby by stačily. Ale za pokus to stojí." Uzavře nakonec teoretickou debatu o nebezpečnosti svého potomka. Ve skutečnosti je nejnebezpečnější věcí na Sheale její drzá pusa a štěněčí pohled, tyhle poznatky si už ale nechává pro sebe, i když je příjemnou změnou s někým otevřeně mluvit o své rodině. Ani vlastně neví, proč a kdy s tím přestal, pravděpodobně někdy tou samou dobou, kdy Keira začala odmítat jejich společné procházky po městě.
Cena, kterou mu nakonec mladík za cetky určí by byla poměrně vysoká, i kdyby byly nové a nehrozilo, že se ozve jejich původní majitel. A to, že si to moc dobře uvědomuje svědčí i prodavačův široký obchodnický úsměv. Naštěstí pro Tobiase si ale všiml, jak kouká po své téměř prázdné láhvi s rumem, takže se rozhodl přijít s protinabídkou. ,,Co takhle deset a zaplatím ti něco k jídlu v hostinci? Vsadím se, že jsi dneska nic pořádného nejedl a Anthony prý dneska vaří svůj pověstný guláš z divočáka." Trochu riskuje, to je pravda, ale nemůže se stát nic horšího než, to že bude poslán do... pryč a odejde s nepořízenou. Tohle riziko je ale ve svém dobrotivém rozpoložení ochoten riskovat.
,,Takové věci se mi už pár let nestávají, neboj." Upřímný, i když krátký smích rozezvučí Tobiasův hlas. ,,Naposledy to mohlo být ještě v době, kdy jsi nebyl na světě a učil jsem se pod starým doktorem Fletcherem. Ten si tenkrát spletl pravou a levou nohu u jednoho nešťastníka." Historka, ze které by mohlo slabší povahu mrazit. A pokud ne z jejího začátku, tak určitě z konce - kdy se manželka toho chlapa pokusila doktora při třech různých příležitostech neúspěšně zastřelit. Za téměř dvacet let co od té doby uplynulo se z celého příběhu stala téměř městská legenda.