Náměstí a ulice města

Spolu s tím, jak plážové, dočasné, stany a příbytky z prken přecházejí v ulice zvyšuje se i počet skutečných domů. Pravda, většinou postavených jen ze dřeva a v nejednotném stylu. Společným jmenovatelem všech staveb, ať už lemujících uličky, nebo dvě větší náměstí, je jejich barevnost, velká okna s nepostradatelnými okenicemi a nejrůznější balkony, či dokonce můstky spojující dva domy sousedící přes ulici.
Na hlavním náměstí, ke kterému je možné dojít nejširší, nejrušnější a nejvyšlapanější cestou od pláže, je krom větších obchodů k nalezení i stále ještě stojící šibenice. Nikdo ji nevyužil od doby, kdy piráti převzali vládu nad New Providence, zároveň ale nikdo nepociťoval touhu ji odstranit. A to, že je na ni výhled přímo z oken hostince i nevěstince zjevně nikomu příliš nepřekáží. Druhé náměstí, blíže k vnitrozemí, pak slouží především jako tržiště i místo pro veřejné proslovy a setkávání.

Práce, starosti, stohy dokumentů a seznamů nákladu, které se jí kupí na stole. Nic z toho Jeane poslední dobou zrovna nezlepšovalo náladu, pomyslným paprskem naděje a dobrých zpráv byla vlastně  uzavřená dohoda s Martinézem. Přesto, nebo možná právě proto, aby na chvíli vypadala ze stereotypu který jí sice zajišťuje velmi dobré živobytí, ale svou jednotvárností ji občas nudí, se v odpoledním horku rozhodla nechat za sebou nedokončené smlouvy v kanceláři a vyšla do ulic Nassau.
Bez konkretního cíle v modro-bíle pruhované sukni, modré vestě v ladící barvě a lehoučké bílé haleně se tak beze spěchu proplétá mezi piráty a obchodníky se svým typickým širokým opaskem s nejrůznějšími kapsičkami a velkým svazkem klíčů, který jí při každém kroku tiše cinká u pasu. Sem tam odpoví na pozdrav, jindy zareaguje jen sotva znatelným přikývnutím, občas zdravící zcela ignoruje pokud jde o někoho, kdo jí není zrovna po chuti, nebo jehož posádka poslední dobou příliš nevydělává. Zastaví se u obchodníka s knihami, aby krátce prošla zboží vystavené ve stánku. Štíhlými prsty pohladí hřbety několika knih vázaných v kůži s názvy v nejrůznějších jazycích, tištěnými zlatým ozdobným písmem. S maličko pobaveným, možná i nenápadně melancholickým výrazem ve tváři pak vezme do ruky jednu z nich - Hovory k sobě od Marca Aurelia. Kdyby si nebyla neochvějně jistá, že její přítel své vydání této knihy opatruje stejně dobře jako svou loď, bez váhání by mu ji koupila. Teď ji ale jen vrátí zpět na místo, uhladí si pár pramínků světlých vlasů, které jí jemný vánek vysvobodil z elegantního účesu a volným krokem pokračuje ve své vycházce.
Nebo snad kontrole? U ní si velmi často její okolí není jisté a tak, když se zastaví u dalšího stánku, tentokrát s bižuterními šperky, skleněnými knoflíčky a ozdůbkami do vlasů, jeho majitelka vypadá jako by zvažovala, zda má Jeane obsluhovat, nebo raději odejít a vrátit se ke stánku až v momentě, kdy blond nebezpečí pomine. Mladá žena, jako by si rozpaků či nechuti, prodavačky nevšímala, s milým (nebo snad přezíravým?) úsměvem pozdraví a prochází vystavené zboží, až jí modrý pohled padne na elegantní brož. Téměř umělecky zpracovaná modrá kamej se siluetou ženy, lemovaná zeleným a modrým sklem ve stříbrném kovu. Přesně takový šperk by se jí hodil k šatům, které si chce obléknout na svou plánovanou oslavu.

Tři dny. Tak dlouho již dlí v Nassau, samotném srdci ostrova New Providence. Městečku plném cizinců, pirátů a námořníků, kteří pospolu žijí v relativním míru. Zachovat si zde jistou anonymitu není vůbec nic těžkého, ostatně, není to ani vzdáleně jedno z těch míst, kde zná každý každého, což z celého místa dělá jedno velké, rovněž i děsivé, sousedství. Tři dlouhé dny; od doby, co se rozloučila s kapitánem, jehož by mohla hrdě nazývat svým přítelem, pokud by jí bylo po chuti pěstovat si tento druh osob v okruhu své maličkosti; zkoumá celodenními procházkami terén a mapuje si tak v paměti každé místo, kterým prošla, ať už cíleně či bezduchým bloumáním. Sama téměř nepovšimnuta, pohybující se vždy na samém okraji davu, tak, aby se i nadále vyhýbala valné většině cizích pohledů, poznávala pomalu ale jistě tohle úplně nové místo. Leč je až příliš brzy na to, aby ho nazývala svým domovem – otázkou je, zda-li k tomu vůbec někdy dojde, ačkoli se svými plány do co nejbližší budoucnosti to není příliš pravděpodobné – líbí se jí zde. Je to něco zcela odlišného a svým způsobem i fascinujícího. Poprvé se nachází na jiném ostrově, než je její rodná země; který je navíc jejímu rodišti i poměrně vzdálený. Na každém kroku si uvědomuje, jak moc by mohla vycházet na odiv její odlišnost, kdyby nebyla bývala dostatečně opatrná a byť na malou chvilku si dovolila upustit od své všudypřítomné obezřetnosti. Nejvíce užívaný jazyk je zde angličtina, na což byla připravena již před samotným příjezdem a naštěstí jí to nebude dělat nijak velké potíže. V tomto jazyce zná v neposlední řadě i úctyhodnou řadu vulgarismů a nadávek, dokonce více, než ve španělštině. Ne snad, že by je kdy vyslovila nahlas, mnohdy k tomu ovšem nemá zrovna daleko. Móda a celková vizáž obyvatel je zde také jiná, dokonce i nyní, když jsou letní měsíce v samotném rozpuku. Je více elegantní, jednotvárná a dalo by se říci, že obsahuje stopy puritánství. Sama je nyní oděna do lehkých, prostých černých šatů s odhalenými rameny, zdůrazňující její křivky. Naštěstí se ale předtím, než opustila svůj pokoj v hostinci, rozhodla, se i pro tmavě modrý, lehký plášť, který odvede nevítanou pozornost nejen od koženého opasku, rovněž černé barvy, na němž má připnutou šavli, dýku a měšec s penězi. Ačkoli dnes u sebe nemá svůj meč, jenž se stal její prodlouženou paží, nikdy nevychází do ulic ani kamkoli jinam neozbrojená. Dlouhé, samovolně se vlnící vlasy, jejichž konec sahá až někam do půli zad, má rozpuštěné, až na dva tenké pramínky zapletené jako čelenka, bránící tomu, aby jí vlasy padaly do očí a musela je neustále odhrnovat. Dnešní ráno se rozhodla věnovat návštěvě trhů a zjistit, zda nabízí něco pro ni nepostradatelného či praktického, co by se jí hodilo na cesty. Takové rozhodnutí znamenalo, že se musela jako vždy držet při kraji davu a navštěvovat obchodníky jednoho po druhém ve chvílích, kdy se u nich zdržovalo pouze minimum zákazníku, a samozřejmě jen na tak dlouho, dokud se to nezačne opět shromažďovat. Takový postup vyžadoval rychlost, přesnost a rozhodnost, naštěstí jí v tom ale pomáhala vybudovaná praxe. A tak se stalo, že její v pořadí asi čtvrtou zastávkou byl stánek s bižuterií, kde také téměř – naštěstí JEN téměř - narazila do ženské postavy, o něco vyšší než ona sama, elegantně upravené a poměrně pohledné, s andělsky blonďatou kšticí. „Perdóname, no quería.“ (Odpusťte mi, nechtěla jsem.) Vydrmolí ze sebe omluvu, aniž by přemýšlela o tom, jakým jazykem ji vyřkla. Ona žena ji zaujala při prvním pohledu. Mimoděk se jí zkrabatilo čelíčko, jak usilovně přemýšlela, odkud ji zná. Je si naprosto jistá, že ji nikdy dříve nespatřila, avšak dala by ruku do ohně zato, že o ní slyšela a jistě ne jednou. Výjimečně si ovšem nedokázala přiřadit obličej s popisem. Tento pohled, delší, než je u ní obvyklé, pokud tedy stojí někomu tváří v tvář a nemá zrovna v úmyslu bojovat, trval i tak pouze několik vteřin, než svůj pohled odvrátila k nabídce zboží, tváříce se, jako by se nic nestalo.

Netrvá jí moc dlouho, než se rozhodne si brož koupit. Sice se jí příliš nepozdává cena - a je si jistá, že kdyby se na prodavačku trochu zaškaredila, získala by šperk za mnohem výhodnější částku, od rozhodnutí smlouvat ji ale zarazí nově příchozí dívka. Skoro by si jí nevšimla, i když se kolem ní ochomýtla velmi blízko. Na ulicích a hlavně u stánků nebylo nic neobvyklého, že do sebe lidé naráželi a i když Jeane se omluvy dočkala téměř vždy, uvědomovala si zároveň, že to není zcela běžnou praxí. Tudíž by drobnou ukázku dobrých mravů ve formě omluvy za to, že se o ní otřel plášť a možná i sukně šatů drobné brunetky nevyžadovala.
Když už ji ale dostala, navíc pronesenou v roztomile drmolené španělštině, rozhodla se na ni reagovat. Částečně možná proto, že ji stvoření vedle ní zaujalo tím, že jej nezná, nebo si jej minimálně nepamatuje. ,,No pasó nada." Zareaguje na vyslovené ve stejném jazyce, i když znatelně ne s takovou elegancí a plynulostí jako tmavovláska. Zkrátka rodilý mluvčí musí poznat, že Jeane se možná domluví, ale přesnou intonaci nezískala, stejně jako se nedokázala zbavit anglického přízvuku. Že by něčí dcerka, co nenápadně vyrostla do krásy? Nebo si někdo krom nákladu přivezl jako trofej i pěknou otrokyni? To by jí ale scházel nějaký dohled... V rychlosti se rozhlédne a když skutečně poblíž nespatří nikoho, kdo by měl na snědou dívku dohlížet, vrátí se pohledem k ní, přesněji, k její tváři. Někoho takhle pohledného bych si pamatovala.
Po krátkých úvahách během kterých už zcela vypustila přemítání o handrkování o ceně vybrané brože se vrací k nákupu. Podá šperk prodavačce, aby si ho nechala zabalit do kousku bílého plátna, po měšci s penězi ale zatím nesahá. Místo toho se opět obrací k půvabné neznámé. ,,Hledáte něco pro radost, nebo jako dárek? Možná bych vám mohla pomoci..." Přešla do angličtiny, která je jí přece jen bližší než španělština a tak může jen doufat, že jí bude spolunakupující rozumět. Aniž by vlastně dala brunetce dostatek času na odpověď, namátkou sáhne mezi vystavené šperky a vybere zlatý prstýnek ve tvaru mořské panny, držící jednu černou perlu - pravděpodobně falešnou, pravá by měla příliš velkou hodnotu na to, aby se povalovala v pouličním stánku. ,,Co třeba tenhle prsten? myslím, že by se vám skvěle hodil k očím."

Leč za svou omluvu neočekávala nic víc - rozhodně o to 'víc' ani nestála - než pokývnutí hlavy, prostou ignoraci či nevrlý pohled, dostalo se jí odpovědi, překvapivě v její rodné řeči. Obočí jí vylétlo vzhůru, stejně jako pohled, kterým si dívku znovu, o to více pozorněji prohlédla. Ač stále neměla nejmenší ponětí, o koho se jedná, ačkoli se stále nemohla zbavit dojmu, že ji zná, nebo by ji aspoň znát měla, její prvotní zaujetí bylo oprávněné, jak se ukázalo. Nicméně, zvídavé pozorování nebylo pouze jednostranné. Doslova na sobě cítila pronikavý pohled, až si nebyla jistá, jak zareagovat. Sklopit pohled k zemi a vypařit se? Nebo pokusit se ho snést s hrdostí sobě vlastní? Dlouho se rozmýšlet nemusela, její ješitnost se rozhodla pro možnost druhou. Narovnala se v ramenou, jakoby spolkla pravítko, aby si připadala vyšší a bojovně ve vzdorovitém gestu mimoděk maličko zdvihla bradičku, což na ženu stojící vedle ní nemělo žádný viditelný účinek, protože pokračovala dál nenuceně navázanou snahou o konverzaci, tentokrát nikoli španělsky. Uplynula krátká chvíle, v níž pracovala její mysl na plné obrátky, než se jí podařilo pochopit přesný význam anglických slov, naštěstí vyřčených zřetelně a - jak by se dalo očekávat od osoby s tak elegantní vizáží a nádhernýma očima, v nichž se od prvního pohledu zračí inteligence a nevšední bystrost - kultivovaně. Na odpověď nijak nespěchala, ne snad, že by k ní dostala prostor či příležitost. Namísto toho si dvěma štíhlounkými prstíky, palcem a ukazováčkem, převzala prstýnek, aby si ho mohla řádně prohlédnout, dávajíce si velmi dobrý pozor, aby se Jeane, byť náhodou, nedotkla a pozorně, téměř s úctou, pohledem zkoumá jeho mistrovsky, a především originálně, zpracovaný tvar. Jeden koutek rtů se jí na pouhý prchavý okamžik mírně zdvihne vzhůru, v náznaku něčeho, co by s trochou představivosti mohlo představovat úsměv a prstem volné ruky přejede po černé perle, kterou mořská panna střeží ve své náruči jako ten nejvzácnější poklad moře. „Je krásný.“ Uznale přikývne, po stopě úsměvu ale jako by se slehla zem. Místo toho převzal kontrolu opět přísně střežený, nicneříkající výraz. "Ale já přišla ne nakupovat. Jen... mirar... prohlédnout." Upřesní. Již po dlouhý čas nepromluvila s nikým více, než několik nezbytných slov, natož teprve anglicky, proto schopnost vyjádřit se v tomto zapeklitém jazyce rychle a správně není příliš vytříbená, nýbrž přinejlepším dostačující. Stejně jako španělština světlovlasé ženy, její angličtina byla rovnež zabarvena silným přízvukem, který nelze ničím zamaskovat.
Ačkoli je prsten opravdu více než-li krásný a k jejím, do hněda zbarveným, očím, tak tmavým, že by stačil pouze jeden odstín k tomu, aby byly černé jako nejhlubší noc, by se beze sporu hodil; uvědomuje si hodnotu peněz a pokud chce nějaký čas vyžít s možností dostatečného zahojení fyzických ran, které utržila z náročných bojů a jež se brzy stanou dalšími jizvami zohavujícími její krásné tělo, nemůže si dovolit utrácet je za věci, bez nichž se obejde. Ne snad, že by měla potřebu se ženě, stojící ve vhodné vzdálenosti od ní, svěřovat. Ve skutečnosti by byla nejraději někde jinde. Napětí v jejím těle stoupá s každým dvounohým stvořením procházejícím kolem. S neurotickou pravidelností přešlápuje z nohy na nohu, přičemž se i střídavě nervózně ošívá. Očima těká z blondýnky na houfy lidí míjející jejich osoby; na prsten ve své dlani a opět zpátky na blondýnku, k níž na půl cesty natáhne ručku, aby jí vrátila prsten. Mohla ho dát i prodavačce, avšak byla to ostatně Jeane, kdož prsten namátkou vybral a kdo ví, třeba se jí také zalíbil.

Než na její slova exotická tmavovláska zareaguje, její postoj se postupně promění. Jako by se trochu vytáhla do výšky, snad i, na první pohled, získala na sebevědomí což ukáže pozvednutím hlavy. Jeane v tuto chvíli nedokáže odhadnout, co taková změna může znamenat i když ji samozřejmě upoutá a na chviličku donutí se zamyslet. Vždy byla přesvědčená (a ostatně stále je), že dokáže v lidech číst poměrně dobře, o téhle ženě má ale pro zatím příliš málo informací. A pak se znovu ozve ten malebný hlásek, tentokrát formující slova v angličtině s podobnou měrou námahy jako Jeane vytvářela ta španělská.
,,To není moc dobrý přístup... žena se přece musí umět rozmazlovat, zejména když zdejší muži se ke galantnosti, až na výjimky, příliš nemají." Na moment ji napadlo, že by se s tou dívkou mohla pokusit mluvit ve španělštině, nicméně pro účely letmého setkání jí to připadá jako příliš námahy z její strany a tak pokračuje v angličtině, taktně pro zatím přecházejíc chyby tmavovlásky ve větné stavbě. Stejně jako napřaženou ručku s prstenem, který jí cizinka vrací, přičemž celé její tělo zřetelně prozrazuje neklid. Ta tam je chvilkový dojem vyrovnané sebevědomé dámy, který vykouzlila před pár okamžiky protože i když si udržuje téměř dvorsky neutrální výraz ve tváři, přešlapování na místě a kradmé pohledy po lidech procházejících kolem spíše utvářejí obraz vyplašeného králíčka.
Ona sama zůstává na místě vlastně zcela v klidu. Je doma, ve svém městě, obklopená lidmi, kteří ji mají rádi, nebo se jí bojí. A i když je mezi ostrovany určitě i značná část těch, co by nejraději viděli celou její rodinu viset, není tenhle fakt něco, co by si příliš připouštěla, protože to by pak ani nemohla vyjít z domu. Bledýma rukama, které stejně jako její tvář vypadají jako kdyby se jich zdejší horké slunce nedokázala výrazněji dotknout, odváže od opasku jeden z váčků a odpočítá mince za brož, které pak vsype prodavačce do dlaně, aby od ní mohla přebrat malý úhledný balíček. Ta mladá žena se kterou se dala do řeči jí sice připadá zajímavá, ale zase ne tolik, aby za ni chtěla prsten s perlou platit.
Jakmile je váček zpět přivázaný na svém místě a zakoupený šperk pečlivě uschován do kapsičky na vestě, mohlo by vlastně celé tohle setkání skončit. A možná i mělo. Ale Jeane hlavou prolétlo něco, co jí okamžitě začala připadat jako úžasný nápad. Pokud je tu skutečně nová... nebylo by na škodu ji poznat. Jistě, ukazovat se s někým kdo neví jak to tu chodí může vyvolat komplikace, na druhou stranu představa někoho nesvázaného předsudky vůči mně je docela příjemná. Proto se místo odchodu otočí k tmavovlásce. ,,Jestli ale opravdu nechcete nakupovat, mohu vás alespoň provést po městě. Na každého nováčka působí Nassau nejprve jako příšerně chaotické místo." Riskuje, samozřejmě, že dívka tu nová být nemusí, ale to je něco o čem si je Jeane jistá, že by dokázala přežít. Při nejhorším by se mohla časem doslechnou o tom, jak si lidé povídají že nepoznala něčí dceru a dotyčného smrtelně urazila. A i když svou nabídku vysloví upřímně a dokonce snad i s úsměvem... je v ní ve skutečnosti jen málo otázky a tedy i prostoru pro případnou zamítavou odpověď. ,,Mimochodem, jmenuji se Jeane."

Příjemný hlas její zlatovlasé společnice se z vteřiny na vteřinu stal jakýmsi rušivým elementem, jakmile začala plně vnímat davy lidí pohybujících kolem ní ze všech stran, blokujících všechny možné únikové východy a pomalu tvořících vidinu neproniknutelné zděné klece, jež ji uzavírá do svých spárů; z čehož pramení i její náhlá úzkost ruku v ruce s paranoiou. Malou chvíli jí proto trvalo, než opět dokázala navázat na načatý, nepříliš dobrovolně vedený, rozhovor. „Hovořila z vlastní zkušenost?“ Optá se prostě a nepřítomně, nikoli ovšem se zlým úmyslem, leč to tak zcela zřejmě mohlo vyznít mnoha jiným uším, jejím vyjímaje. Neuvědomovala si, že ji těmito nevinně míněnými slovy mohla označit – záleží na úhlu pohledu – za při nejlepším nějakou koketu, která – kdo ví proč – úmyslně vyhledává převážně mužskou společnost, neboť nemá nic jiného na práci. Na její obhajobu, přišlo jí to jako lepší a paradoxně zdvořilejší možnost, než ji odbýt slovy, že s tím nemá, a popravdě řečeno ani nechce míti, žádné osobní zkušenosti. Prsten, jenž stále třímá v rukou, vrátí zpět jeho majitelce. Z toho, že se na něj její spolunakupující ani nepodívala, když jí ho vracela zpět, usoudila, že není v jejím úmyslu koupit si ho a ona sama se již pevně rozhodla, že těžce nastřádané peníze musí využít mnohem smysluplněji, byť jí ten prsten padl do oka již při prvním pohledu. Kdo ví, možná na něj ještě někdy narazí. Jakmile měla své ručky prázdné, jedna z nich mimoděk sevřela jílec šavle, aby se jí navrátila aspoň špetka ztracené sebejistoty. Poté, co postarší žena obdržela prsten zpět do své úschovy, vrátila ho na místo původně pro něj vyhrazené a vystavené na odiv dalším zákazníkům, kteří by snad mohli mít zájem sáhnout hluboko do svých kapes výměnou za něco tak cenného; a ztratila jakýkoli zájem o osobu, která svým nezájmem přišla o postavení potencionální kupující. Nač s ní tedy ztrácet čas. Na druhou stranu, veškerou svou pozornost upnula na platící Jeane a kradmému počítání mincí, které od získala za prodej jednoho z těch dražších, elegantních šperků určených buď pro movité cizince, nebo vysoce postavené obyvatele Nassau, který si takový výdaj mohou dovolit. V té chvíli Mazikeen vycítila jedinečnou možnost zamumlat něco podobajícího se zdvořilému pozdravu a ztratit se ve stínech dříve, než bude pozdě, avšak na rozdíl od ní samotné až příliš klidná světlovláska bohužel byla rychlejší. Vše nasvědčovalo tomu, že má Maze co do činění s vůdčí osobností, která v blondýnce tkví. Svou nabídku vyslovila tak přesvědčeně, že existovala jen pramalá možnost, která by Maze dovolila odmítnout ji, či snad vzdorovat. Zahnala ji do kouta, aniž by mohla tušit, jak se to na mladičké Kubánce, v níž právě soupeřily dva rozdílné názory, podepíše. Jedna její část, ta, která má v živé paměti tresty za neuposlechnutí, bojovala s nutkáním sklopit hlavu a přitakat. Druhá část, jejímž prvotním zájmem jest přežití, jí naopak radila radikálně odmítnout. Jméno Jeane je jí až příliš povědomé, ostatně, několikrát ho již zaslechla v hostinci, a pokud jde o tu stejnou osobu, která byla předmětem tlachů, nebude ta nabídka na provedení městem jen tak. Nakonec za ni rozhodla všetečná zvědavost a neurotická posedlost mít pod kontrolou každou cizí osobu, která se k ní přiblíží... natož ji sama od sebe osloví. "Mazikeen... Maze stačit." Představila se nakonec neochotně na oplátku zase jí a mírně, smířeně trhla rameny. "Podemos ir." (Můžeme jít.) Vypravila ze sebe nejistě jako formu přijetí její nabídky. Byť se jí to ani trochu nezamlouvá, má možnost z první ruky zjistit, co je Jeane opravdu zač. Poté bude prokouknutí její vlastní jedinečné rovnice chování spolu s jejími opravdovými, zatím skrytými, záměry o něco jednodušší.

Poznámka, nebo spíše dotaz, ohledně toho zda hovoří z vlastní zkušenosti by mohla velice snadno považovat za neslušný, nevhodný, nebo dokonce urážlivý. A dost možná by tomu tak i bylo, kdyby stále ještě nesetrvávala ve své příjemně rozmarné náladě, tudíž pro tentokrát v ní ta slova vyvolají jen krátký, tichý smích. ,,Jak jinak? Život na ostrově ke mě během let přilnul jako druhá kůže a přinesl nejen tohle poznání." Odpověď, téměř tak balohsklonná jako kdyby byla určena pro dítě nebo někoho s pomalejším myšlením jí splyne ze rtů s naprostou jistotou v tom, že Jeane se nestará o to, jestli její slova, či jejich tón, zasáhnou dotyčnou dívku nepříjemně.
Jakmile je tedy veškerá transakce z její strany ukončena a jakmile se ukáže, že Mazikeen, jak se jí neznámá představila, si nic nekoupí a svolí k procházce, uvolní své místo před stánkem dalšímu nakupujícímu. Ten do této doby trpělivě postával v pozadí a snažil se tvářit, že na svůj nákup vůbec, ale vůbec nespěchá.
,,Výborně... zajímají vás obchody, místní historie, nevěstinec..." Vydá se dál ulicí klidným krokem. Tak nějak automaticky počítá s tím, že ji její nová společnice bude následovat. ,,Nebo se prostě můžeme projít po pláži. A zatím si ráda vyslechnu co vás do mého rozkošného městečka," při těch slovech překročí zjevně nadmíru opilého muže ležícího v polovině ulice, stále ještě objímajícího lahev, ,,přivedlo." Rozhovořila se, částečně proto, že snědá dívka pro ni představuje záhadu, kterou chce rozluštit, částečně proto, že si všimla jejího neklidu, obezřetně položené ruce na jílci šavle a má dojem, že pokud se jí podaří prolomit málomluvnost, kterou Mazikeen oplývá, mohla by ji přimět aby se trochu uvolnila - a prozradila o sobě víc. Jen malá chvilka ticha následuje Jeanina slova, tak, aby na ně mohla Maze zaregovat, přebrat si všechna ta rychle vyslovovaná anglická slůvka a najít na něj správnou odpověď.
Nicméně velmi brzy po této odmlce se Jeane na tváři objeví neproniknutelný úsměv. ,,Mám úžasný nápad, drahá! za pár dní bude taková menší oslava, setká se tam pár zajímavých lidí a myslím, že by bylo úžasné, kdyby jste se přidala! Chápu, že je to velice rychlé, ale věřte mi, že určitě skvěle zapadnete... a pokud jste si nepřivezla vhodné šaty, bude mi potěšením vám pro vaše první uvedení do místní společnosti půjčit některé své!" Téměř dětinské nadšení se blýská v modrých očích, které jsou jindy velmi často ledově chladné. Jen není možné říci, zda je to obyčejná dívčí radost z představy, že by se na oslavu mohla chystat společně s jinou ženou, sdílet typy na úpravu vlasů a líčení, nebo trochu temnější, z toho, že by mohla najít svolnou panenku na hraní.