Domky, příbytky a obchody

Různě velké, různě barevné, postavené v nejrůznějším stylu. Na první pohled chaotické a nejednotné domy v Nassau mají své nepopsatelné kouzlo, s nespočtem balkonů a velkých oken s bíle natřenými okenicemi. Naprostá většina z nich je postavena pouze ze dřeva, často i ze součástí lodí dávno neschopných plavby. Pouze ty původní a největší mají kamenné základy. Jejich obyvatelům to ale, zdá se, ani v nejmenším nevadí. Vždyť většinu dne stejně tráví v ulicích nebo na moři, tak nač se příliš zabývat svým příbytkem? Snad jen ti podnikavější, co si v přízemí otevřeli řemeslnou dílnu či obchůdek, nebo ti toužící po relativně klidném rodinném životě se zhlédli ve zvelebováním domova. Valná většina ostrovanů ale ke svým obydlím přistupují jako k něčemu dočasnému, co může větší bouře smést z povrchu zemského. A ve stejném duchu proto vyspravují stěny i zdi tím co je po ruce, sahají po pestrých barvách na nátěry balkonů a jen těžko by byl v Nassau k nalezení někdo, kdo si láme hlavu s tím, v jakém porcelánu servírovat odpolední čaj.

Dnes byla v ještě lepší náladě než obvykle. Dopoledne pomáhala matce na farmě a stihly toho opravdu hodně. Ani přes těžkou práci však neztratila tolik energie, aby nebyla schopná navečer studovat. Dívky v jejím věku obyčejně pracují, ale ona si ještě práci nenašla. Už tedy párkrát zkoušela si vydělat nějaké drobné, ale raději se teď pořád věnuje knihám. Těžko říct, kdy už to začne rodičům vadit a pošlou ji někam do hostince drhnout podlahy. Ona sama o tom už sice přemýšlela, ale při pomyšlení na to, že by pak zbytek času ještě pomáhala na farmě a tudíž jí nezbylo moc času na studium, zbavila se té myšlenky dostatečně rychle. Přeci nemají nouzi a dokud se jen neválí, není to snad problém.
Zrovna teď ale skončila se studiem a začala si číst jednu z knih, které jí otec přivezl z plaveb. Často přemýšlela o tom, komu kniha vlastně kdysi patřila. Jisté je jen to, že ten člověk již nejspíš nežije. Byl ale mladý? A byl to vůbec muž? Felicia může jen hádat, ale vzhledem k obsahu knihy to byl spíše muž. Je to svazek různých dobrodružných příběhů, každá kapitola se odehrává v jiném prostředí a má jinou hlavní postavu - společné mají jen období, ve kterém se odehrávají - dnešní dobu. Felicia s knihou sedí v kuchyni, protože tam je vždy nejútulněji a je dlouhodobě provoněná, i když se zrovna nic nevaří nebo nepeče.

René se vrací z jedné z výprav, na jedné z lodí kromě knih, které doma už mají našel i jeden výtisk The Tempest od Williama Shakespeara, mají od něj doma ledacos, ale tuto knihu ne, navíc je v originále, takže si alespoň fel procvičí angličtinu, doma mluví, i s posádkou převážně španělsky a tak se cvičení hodí vždy, navíc má bouře celkem poutavý děj, sám ji doma jako malý četl. Když se dostal do statku, pomalu se loučil se členy posádky, kteří nezamířili rovnou do obchodů, Sabastian už má zboží naložené a tak dostali i zálohu, jistě zbytek peněz dostanou brzy, co je trochu problém je, jak spočítat pět procent, které si účtuje dcera guvernéra. Dám jí je z konečný částky. Rozhodl se a to už se blíží ki jejich domu, spíš menší vile. Služebnictvo ho uvítalo, jak se patří a seznámilo ho se situací za dobu, co byl pryč, podle všeho se nic zvláštního nestalo až na nějakou nemoc, kvůli které přišli o tři slepice, naštěstí to nejsou takové ztráty, aby je nezvládli, ve skutečnosti jsou zanedbatelné. Sám by se ani nedivil, kdyby jim začal slepice krást některý z pirátů náležících k jiné posádce.
Hned poté, co ho služebnictvo seznámilo se vším, s čím mohlo, zamířil k manželce, přivítal se s ní a pochlubil se, že felicii našel tak skvělý dárek. Loď kterou oloupili byla vedená celkem rozemným kapitánem a tak nemuseli bojovat, kapitán se prostě vzdal, o to větší radost byla z výdělku. Když manželce povyprávěl, co se na výpravě stalo, vydal se do kuchyně, kde, jak mu služební řekli, stále byla felicia. K jeho radosti vypadala celkem šťastně. "Ahoj drahoušku, tak jsme doma, bratři příjdou z města později, jak jste se tady měli?" V ruce stále drží knihu a s veselou tváří míří k fel, aby ji obejmul a políbil na přivítanou, i když už je trochu stará, aby potom seděla na jeho koleni, jak tomu bylo dřív.

Je dost začtená do knihy, takže neslyší, že se otec už vrátil. Ani služebnictvo, které ho navede do kuchyně. Ani netuší, že o ní mají tak velký přehled, ale je to pochopitelné. Má se všemi dobré vztahy. I když jim za to platí, všichni do toho dávají víc energie než je potřeba. Felicia je dokonce považuje za přátelé, ale nechce jim dělat takové problémy, aby je u práce vyrušovala. Chce jim umožnit dělat svou práci tak jak mají a když už se s nimi baví, tak zrovna když dělají stejnou práci. Možná i to je sbližuje, protože Felicia doma také občas pracuje, i když by nemusela - tím mezi ní a služebnictvem nejsou takové rozdíly.
Pak ji ale René opravdu vytrhne ze čtení, chvíli jí trvá, než si uvědomí, že je to on. A protože se vrátil z výpravy, je jisté že to neschytá. Naopak. Felicia vstane ze židle a vrhne se otci kolem krku. Nikdy není nervózní během doby, kdy je otec pryč, nebojí se o něj a věří mu. Ale i tak jí vždy spadne kámen ze srdce, když se vrátí. "Jako vždy. Tak nějak už jsme se naučily jen nepřežívat, když tu nejste. Ale chyběl jsi mi," odpoví otci. Knížky si ještě ani nevšimne, věnuje se hlavně jeho přítomnosti. "Jak se dařilo vám? Jsou všichni v pořádku?" předpokládá, že už otec ví, že se vždy ptá nejen na něj a její sourozence, ale i zbytek posádky.

Odpověď se od minule příliš nezměnila, ale i tak je za ni rád, při nejmenším to znamená, že se nic nezměnilo k horšímu. "Všichni jsou v pořádku, ochodník se vzdal nákladu bez boje a tak stačilo je všechny shromáždit, vzít všechen náklad a cenosti a odjet, dokonce nám při tom i pomohli. Jako obvykle pomáhá pověst, že pokud se vzdají, nic se jim nestane, stačí, když se ukážu posádce." Ani jeho odpověď nebyla nic neobvyklého, až do této chvíle. "Po cestě zpátky spadnul ten nováček, myslím, že se jmenuje Richard, měl jenom pár modřin, ale tvářil se, že si zlomil nohu, tak jsem mu řek, že pokud na tom trvám, vyhodím ho po cestě s osmi sty na opuštěném ostrově, zázračně si najednou přestal stěžovat, možná ho vyplatím z posádky stejně, s takovejma jako on není rozumná řeč. Postěžoval si, načež ji pustil, nechal ruce sjet a posadil se na židli vedle té, na které seděla předtím ona.
Když se posadil, položil knihu na stůl. "Když mi řekli, že jsi v kuchyni, myslel jsem, že dneska vaříš ty." Přešel k lepšímu tématu, které není tak pochmurné.
Roste strašně rychle. Napadlo ho jako pokaždě, když se s ní v poslední době baví a zmocnili se ho na chvíli smíšené pocity, volný průchod však nechal jen štěstí, každý den, který s rodinou mohl být pro něj byl totiž pokladem, jelikož si byl dobře vědom, že na moři může kdykoli zemřít. O to lépe se cítil, že alespoň jeho dcera zůstává na souši, aby nemohla skončit na dně moře spolu s ním.
Po tom všem si teprve uvědomil, jaký má hlad a tak si ukrojil z chleba, který zůstává vždy na stole pro případné návštěvy, po vzoru dobrých mravů, a posypal si ho solí, načež ho začal chroupat. Někde jinde, než doma by si to během rozhovoru nedovolil, ale jako rodina již formality a mnoho zásad stolování, či etikety neřešili, ne od toho, co bylo fel dvanáct let.

"Tak to zní jako pohoda. A ještě pomohli?" zasměje se. Tohle ji vždy překvapuje. Je tedy pravda, že jak zná svého otce, možná je lepší přijet o majetek než o život. Kdyby vraždili i tak, byl by důvod odporovat. Sama Felicia je však přesvědčená, že by bránila svůj domov! Pak se na chvilku zarazí, s překvapivou otázkou, vlastně ji to do té doby nenapadlo... "Ale nechybí ti nájezdy plné násilí?" zeptá se otce. Bylo by jí jedno, pokud by to otce bavilo. Je vychována pirátem a tak by ji kruté myšlenky ani nepřekvapily.
"Ah, Richard. Kolik mu tak je? On je ten typ u kterýho nevíš, jestli mu je dvanáct nebo čtyřicet," poznamená. Sama nemá nováčky moc v oblibě, protože ti co jsou s otcem již dlouho, ji pořád vidí jako holčičku, což je sympatičtější. Naopak ti noví už o ni smýšlí jinak a je pro ni pak nepříjemné se s nimi stýkat. Tak trochu to bere její pocity sentimentality, když si může s ostatními povídat. A také hovory jsou pak méně plynulé. Ale sama ví, že nováčci to mají už tak na lodi těžké. Ráda by se za toho Richarda přimluvila, ale radši to nechává být.
"No mohla bych vařit. Ale tohle mi jde podstatně lépe. Nebo aspoň ze sebe mám mnohem lepší pocit," zazubí se a ukáže na knihu. Samozřejmě, že její vyučování zahrnovalo i vaření a pečení, ale nemá pocit, že by jí to šlo. Vždy však hodnocení radši nechá na ostatních.
"Nemusíš jíst suchý chleba. Je teda čerstvý, ale služebnictvo by určitě zvládlo něco rychle ukuchtit," skoro by mu až chleba sebrala z ruky. Nikdo ale nemohl vědět, že se René vrátí tak brzo, proto tu není večeře.

Při poznámce o nájezdech plných násilí se trochu zakabonil, zjevně je na čase, aby svojí dceři řekl víc o jeho minulosti, možná to je celkem ironie, ale pirátem se stal proto, aby v životě měl více svobody a pirátem byl proto, že neuměl nic jiného, než se plavit a bojovat, tohle byl jeho život, ne proto, že by chtěl plundrovat, ale proto, že nic jiného neuměl. Jelikož to bude na dýl, rozhodl se to však zatím přejít s prostým "Ne, boj mi rozhodně nechybí, ani většině posádky. Ani nevíš, jak jsme rádi, že se nemusí bojovat. Trochu se ho dotklo, že zrovna tohle jeho dcera nechápe, ale je dobře, že se alespoň zeptala, tak má možnost jí to vysvětlit.
Když se zeptala na toho piráta jménem richard, postřehl v jejím hlase náznak lítosti, i když příliš nechápe proč. "Je mu třicet, plavit se bude v plný síle schopnej tak dalších dvacet let, pak už moc platnej nebude, protože bojuje šavlí, měl by se spíš snažit bejt posádce užitečnej, než aby dělal takový drie." Proti jeho vůli se mu do hlasu vetře náznak hněvu, není však mířený na fel, nýbrž na zmíněného piráta, i když v tom nejspíš má svojí roli i fakt, že si jeho dcera není vědomá toho, jakou hrozbu takoví simulanti představují pro chod a morálku celé posádky.
"Promiň, nechtěl jsem křičet." Omluvil se a zase se zakousl do chleba."Chleba mi prozatím bude stačit a slibuju, že ho nesním tolik, abych potom nejedl s váma." Naschvál přeskočil tu věc s knihou, protože věděl, ža vzhledem k jejím zájmům to bude výrazně na dýl.
Otevřel novou knihu na první straně, kde je zdobným písmem vyveden nápis The Tempest. "Jak se ti líbí dárek? Četla jsi ji někdy?" Je to jeden z méně známých titulů od Shakespeara, ale i tak nebude zrovna vzácný, na to je Shakespear až příliš oblíbený, takže by se nedivil, kdyby si tuto knihu již někdy vypůjčila od jiného ostrovana, či některé z rodin členů posádky. I kdyby ji už ale měla přečtenou, v knihovně není a tak se na polici bude hodit, jejich sbírka knih je už teď impozantní a určitě bude stále větší, co ho však udivuje nejvíc je, že felicia má všechny ty knihy přečtené, některé naučné knihy a cestopisy dokonce i víckrát.

Její dotaz byl možná podpořen hlavně tím, že ona jako dítě po boji toužila. Ale možná to byly ty dětské ideály. I ona sama už je na tom teď úplně jinak. Neplánovala se otce nijak dotknout. Tak či tak to ale nepoznala.
"Třicet let? Pokud simuloval, tak se mu o to pravděpodobněji něco stane a ani těch třicet let nevydrží," dodá. Ale je pravda, že nic ohledně morálky ji ani nenapadne. Nikdy na lodi nebyla, jen ví, že otec má svou autoritu, ale nikdy ho zatím neviděla si ji vydobývat, takže to asi dělá jen na lodi a do toho už ona příliš nevidí. "V pohodě, nech to vyplout na povrch," usměje se na něj. Myslí to spíš v žertu, ví, že taťka se občas trochu víc rozvášní a nemyslí to nijak zle.
Až poté si všimne knihy. To jsou dárky, které ji nikdy neomrzí a nikdy neví, jestli se má věnovat dárku, aby dala najevo svou vděčnost a mohla se nechat unést nebo jestli je to neslušné a měla by se dál bavit s otcem. Nicméně Shakespeare ji překvapí. "Nečetla," vydechne a položí prst na zdobené písmo. Je ve výborném stavu. Začne knihou zběžně listovat, nikde nejsou žádné vpisky, což je skvělé. Někdy ji až udivuje, kolik lidí je schopno knížky popsat a tím znehodnotit nebo znemožnit její prodej. "Vypadá skvěle. Děkuju," ví, že tohle slovo stačí, protože otec ví, jakou radost jí tím udělal. Nikdy na ní nezapomene a vždy jí něco přinese - a to je pro ni hlavní. I kdyby to bylo zrnko písku z pláže, tak by ji potěšilo, že si na ni vzpomněl. A když by se zrovna výprava nezdařila, tak by ji potěšilo zase to, že se otec vrátil. "A je anglicky. No aspoň mi to bude trvat dýl než ji přečtu a víc si ji užiju," zasměje se. Pak ji něco napadne. "Čte si vlastně někdo občas na palubě? Nebo na to není přes všechny ty přípravy čas?" zeptá se.

Nebo že ho vyhoděj z posádky. Pomyslí si na poznámku ohledně piráta, ale dál to už neřeší, nakonec na názoru jeho dcery v tomhle ohledu až tolik nezáleží a felicia si je snad dostatečně vědomá faktu, že všechno co dělá je pro blaho jejich a posádky, i když to ne vždycky jsou příjemné záležitosti.
I na jeho tváři se objevý úlevný úsměv, když mu felicia dá najevo, že jí jeho výlev vzteku až tak nevadí, v lepší dceru nemohl doufat, i když to pravděpodobně vzhledem k její inteligenci a faktu, že je vzdělanější, než  většina mužů nebude mít vůbec lehké, spíš naopak, málokterý muž po svém boku snese ženu, která ho předčí vzděláním, on je v tomto směru výjimka, jeho manželka Amanda je rozhodně vzdělanější a pravděpodobně stejně chytrá, nebo i chytřejší, než on, narozdíl od něj však neumí příliš jednat s piráty, právě díky tomu si pravděpodobně udržel svou důstojnost.
Pak už přijde na řadu kniha a on s zářícím úsměvem sleduje, jakou z ní má fel radost, jak jí rychle listuje a očima projíždí každou stránku a její vlastní výraz prozrazuje naprosté uchvácení knihou, takovýhle chvíle má nejradši, nebýt takových chvil, pravděpodobně by nevydržel nápor, kterým pirátství působí na psychiku. Stačí mu tohle, rodina a radost z drobností, to je to co dělá život zajímavým, né nějaké dobrodružství, nebo bohatství, nýbrž radost blízkých, kdyby ho rodina požádala, aby s pirátstvím skončil, asi by to udělal, výdělek na ostrově není tak velký, aby si udrželi současný standard, ale na spokojený život v menším domku by to stačilo, on chce ale pro svoji rodinu to nejlepší a tak s výpravami pokračuje i na dále, aby bylo více takových momentů, knihy jsou drahé a tak je to něco, co by si bez výprav nemohli dovolit. "Jsem rád, že se ti líbí a že jsi ji ještě nepřečetla, jako u shakespeara obvykle je to divadelní hra." Navázal rozhovor o knížce a sleduje ji, jak se jí stále zabývá celá rozzářená, nezná nikoho jinýho, koho by čtení tak bavilo.

Když listuje knihou, na chvilku ji i napadne, jak to má otec s dárky, které jí vozí. Jestli nemá spíš pocit, že je to už jeho povinnost. Snad ne. Pak by byl tlačen k tomu, aby překonal dárek předešlý. Ale zažene ty myšlenky. Není to tak, že by po něm dárky chtěla, tak snad je rozumný a neřeší to tolik. Navíc v každém případě, kdyby se cokoliv dělo a oni měli problémy s financemi, tahle sbírka knih má již hodnotu snad až nevyčíslitelnou a mohla by jim na nějakou dobu zachránit zadek.
"A ty jsi ji někdy četl?" zeptá se otce. Vždy totiž ví co přinést, takže má určitě o literatuře rozsáhlé znalosti. Ale zase ne každý může stihnout přečíst všechno.

"Četl, to jsem byl ale ještě španělský důstojník." Zavzpomíná a vůbec mu nedojde, že fel neví skoro nic o jeho minulosti před příchodem do nassau, takže tím pravděpodobně strhne lavinu otázek, věděla jen o jeho matce a že měl vlastní loď, zbytek informací měla od amandy. "Na lodi už opravdu není moc času číst" Odpoví napůl na její dřívější otázku. "Není to ale tak, že by to vůbec nešlo, popravdě nevím, jestli si některý z pirátů nečte, vím jenom, že Ernesto s sebou má vždycky nějakou knihu, i když netuším, jestli ji čte, ani co to je za titul."
Pak se zase vrátil k Bouři. "Je to o čaroději žijícím se svou dcerou na opuštěném ostrově, bude se ti to líbit, svým způsobem je to i námořnický příběh." Vzal do ruky knihu kterou četla, než přišel. "Co je vlastně tohle?" Ani se neobtěžuje číst titul, ví totiž, že jeho dcera se o knize jako obvykle ráda rozpovídá, někdy vydržela vyprávět o knihách i celé hodiny, nedošlo mu však, že nejspíš bude mít mnohem zajímavější téma v podobě jeho historie.
Mezi tím vešlo služebnictvo, aby začalo chystat večeři, dneska bude obzvlášť velká, protože je zvaná celá posádka, nesou si prase, několik kusů všemožné drůbeže, brambory z nového světa a rýži z východu, také mají vše potřebnné na Paellu, i mnohé další delikatesy.
"Co kdybysme pokračovali v obýváku?" Navrhl, jelikož věděl, že není dobré, aby se pletli, pokud služebnictvo přišlo již nyní a večeře má být až od devíti. Nechce ji vyhánět, ale sám se do obýváku vydal, je si celkem jistý, že jej bude následovat, prošel chodbou, kolem podobizny jejich rodiny z doby před dvěma lety a v obýváku se usadil na pohodlné sofa naproti krbu, v krbu plápolají uklidňující plamínky a Parohy nad krbem, přez které se jen chvílemi mihne světlo plamene by pro někoho mohli být děsivé, zbytek obývacího pokoje je ale vyloženě vybavený tak, aby se v něm lidé cítili pohodlně. Vedle něj je stale pár volných míst, jedno po každé ruce.

"Ani nevím, že jsi kdy španělský důstojník byl..." podívá se na něj. "Pokud máš pocit, že to stihneme ještě dneska, řekneš mi o tom něco? Nechci se ptát na celý tvůj životní příběh, protože na to nám dnešek určitě nestačí. Ale tak můžeš to rozkouskovat, ne? Navíc už jsem dost stará na to, abys nemusel nic cenzurovat," zasměje se.
"Tak to pak budu od Ernesta pěkně vyzvídat," slíbí spíš sama sobě. "Ale bylo by zvláštní, kdyby si nosil pravidelně knihy, i když by věděl, že na ně nikdy neměl čas. Takže to asi občas stihne. Nebo je to jeho talisman," zasměje se.
"Skvěle. Tak to se bude číst jedna báseň. Knihy, kde figurujou ženy jsou vždycky o dost čtivější, bez nich by to byla nuda." Podívá se na knihu, kterou četla před tím, než otec přišel. "Třináct kapitol dobrodružných příběhů na různé téma. Autor je neznámý, ale čte se to dobře. Myslím, že jsi mi ji přivezl tak před třičtvrtě rokem. Ne že bych ji do té doby neotevřela - vlastně ji čtu podruhé. Baví mě, ale nejsem si jistá, jestli by bavila třeba tebe. Slovníkem to není zas tak vytříbené. Ale jak říkám, čtivé. Po dlouhém studiu tak akorát."
Pokračuje hned za otcem a popřeje služebnictvu ať jim to rychle odsýpá. Ne že by je tím chtěla popohnat, spíš motivovat. Pak se Felicia usadí vedle otce na pohovce, přitáhne si nohy k tělu a opře se o něj. "Teď je řada na tobě. Vyprávěj," podívá se na něj žádostivě.

"Já moc na čtení nejsem, bavilo mě jenom číst tobě." Přiznal se ještě předtím, než začal vyprávět svůj příběh od začátku, i tak ale ví, že jí všechno neřekne, v jeho minulosti jsou věci, které neví ani amanda a pravděpodobně je nikdy nikomu neřekne. "Od ernesta moc nevyzvídej, má i pár knih o woodoo a víš, jak nerad komukoli mimo tu jejich komunitu říká detaily" Varuje ji, když si vzpomene na tenhle detail, ernestova manželka ho zvládá opravdu dobře, i když on si to nejspíš neuvědomuje, jediný ústupek, který si na ní vydobil je, že může jezdit s reného posádkou a chodit domů.
Pak už se usadil a opřel felicii o sebe. "Tak dobře, ale budu muset začít mnohem dřív, když jsme se s tvojí matkou brali a ona čekala Jaimeho, popravdě, jaime nebyl zrovna plánované dítě, ale měli jsme se rádi, tak jsme to zvládli, i když jsem v tý době nastoupil díky vlivu vašich prarodičů na vojenskou školu..." Ani sám si neuvědomuje, že za tím skutečni byli všichni čtyři prarodiče. "Nebýt vaší babičky a dědečka, nejspíš bych na školu nemohl chodit a musel bych se starat o příjem peněz a výchovu jaimeho, takhle jsme ale měli finance a tak to šlo zvládat. Na kratičkou chviličku se odmlčel, aby se na ni podíval, dřív než ale stihne cokoli říct, pokračuje ve vypravování. Na škole jsem nebyl nějaký svatoušek, měl jsem sice skvělý prospěch, ale s chováním to bylo horší, měl jsem zvláštní dar shromáždit kolem sebe všechny problémový studenty a to tak, že jen málokdo si to dokázal spojit se mnou a tak se mi dařilo proplouvat, i když se vědělo, že za tím jsem já, taková idilka, nakonec jsem prošel s nejlepším hodnocením a jako premiant třídy, ale kvůli chování jsem se nestal rovnou kapitánem, místo toho jsem začal jako kormidelník s hodností Alférez. Odmlčel se a nechal fel dost prostoru pro případné dotazy. Tohle totiž byla první část jeho příběhu o tom, jak se stal pirátským kapitánem, i když asi ne první část příběhu o tom, jak se stal pirátem, ten byl o dost složitější a začínal už jeho narozením a způsobem, jakým se k němu chovali. Po celou dobu, co vyprávěl felicii hladil, často takhle sedávali ještě+ s její matkou, ta však zařizuje nějaká politická jednání, kterým nerozumí, aby jejich rodina zůstala ve vyšší společnosti. Skoro ji slyšel. Musíš udržovat kontakty s vládnoucí vrstvou, jinak je ti veškerý bohatství k ničemu. Sám si nemyslel, že to je pravda, ale na tom nezáleželo, zjevně ta filozofie funguje a to je to na čem z jeho pohledu záleží.

"No určitě by na mě woodoo pak nepoužil, takže jsem to mohla klidně zkusit. Ale jak myslíš, ty ho znáš nejlépe, tak to radši nechám být." Jelikož se ráda vzdělává a knihy často obsahují věci o magii nebo náboženství, není to tak, že by byla úplně ateistka. Věří, že něco existuje, ale nemá odvahu se přidat cokoliv konkrétního. Existuje tolik voleb a...ona si není jistá, zda by vybrala správně. Musela by se do toho rozhodnutí dotlačit.
Ví, že Jaime nebyl plánovaný, všichni to v rodině věděli, ale jelikož mu byla věnována láska stejně jako všem ostatním, co na tom vůbec ve výsledku záleží. Felicia má pocit, že ani Jaimieho to netrápí.
"Neumím si takovou vojenskou školu vůbec představit. Co se tam vůbec učí? A finance jsi získával skrz stipendium nebo něco?" Neví, jak přesně funguje tenhle systém týkající se velkých škol a obecně vojenských. Výuka u guvernérovy manželky je dost odlišná od univerzit.
"Je hodně pirátů vystudovaných na vojenských školách? Nebo se to spíš naučili sami? Víš, myslím...máš pocit, že ti to v tom pomohlo?"

"Finance jsme měli od rodičů mamky." I felicii musí být jasné, že myslí amandu, o svojí matce by takhle nikdy nemluvil a jeho prarodiče by nedali ani grešli, natož aby platili důstojnickou školu, jejich vztah byl mírně řečeno chladný, od toho, co reného matka otěhotněla. "Učí se tam navigovat, mluvit s lidmi, etiketa, číst, psát, náboženství, vědy, prostě to co se na školách učí, snažili se více méně ze všech absolventů udělat šlechtice s obstojným vzděláním znalé vojenských strategií a poslušné na slovo, v tom posledním jsem nebyl zrovna expert, ale někdo musí ty příkazy vydávat, aby je jiný mohl poslouchat." Sám si je vědom, jak egoisticky to může znít, ale na tom příliš nezáleží, není to nic než pravda, i když to je asi špatně aplikováno na něj v té době, kdy nebyl nikým důležitým.
"Víš, Babička s dědou byli vážení obchodníci a chtěli, aby manžel jejich dcery byl někdo významný, ne nějakej bastard z rodiny jiného obchodníka, který ho i s matkou vydědil, možná proto mi tu školu zaplatili, kdyby vaše mamka nečekala jaimeho, nejspíš by s naším vstahem nikdy nesouhlasili." Objasňuje situaci co nejpřesněji a zároveň tak jednoduše, jak jen to jde. Malou část tohoto příběhu už pravděpodobně felicia zná z povídání s posádkou, i když jen co kde zaslechla, a z vyprávění o tom, jak hrozně se měla jeho matka, když si pořídila nevlastního syna.
Žije už v jinym světě. Došlo mu, když přemýšlel nad jejímy otázkami, možná to ale bylo spíš tím, že žili v nassau a ne ve francii. Navíc si je celkem jistý, že i přez jeho varování se bude Ernesta vyptávat, nemusela by ale tolik tlačit, aby jí to prozradil, takže by v rodině nemusela vzniknout zlá krev, ani zbytečný spor.
"Co se týká těch pirátů, tak většina z nich nebude mít za sebou školu, ale učila se u nějakého mořeplavce a kde se dalo, dezertovat z armády není tak snadná záležitost, jak by se mohlo zdát, ale to předbíháme. Odpověděl na poslední dotaz a dlouze se zadíval do plamenů, bylo ale jasné, že chce v mluvení pokračovat, pak se zeptal na jednoduchou otázku. "Můžu pokračovat v příběhu, nebo chceš vědět něco dalšího?"