Podzimní bouře

Podzimní bouře, která zasáhla New Providence ještě zdaleka není na ústupu, přesto se první odvážlivci, nebo snad blázni, v prudkém dešti a za šera, které jen čas od času osvítí blesk, scházejí na Hřbitově vraků. Je to jen několik desítek minut, kdy byl až do města slyšet náraz zvuky o skály se tříštícího se dřeva. Každému v tu chvíli bylo jasné, co se stalo. Nějaký nešťastník přišel o loď a dost možná i o život. Někteří nad tím jen mávli rukou, pár dalších se domluvilo, že se ráno, až bouře odejde, půjdou podívat co z lodi zbylo. Nejeden z obyvatel Nassau ale navlékl kabát a vypravil se na pláž ihned. Snad za vidinou možného bohatství, snad proto, aby se pokusil zachránit nebo zajmout někoho z posádky ztroskotané lodi.
Mezi skalisky na pláži, tak láskyplně přezdívané Hřbitov vraků, se tyčí dva polámané stěžně. Ten třetí, protože soudě podle délky dvou, částečně zachovaných nešlo o malý dvoustěžník, není na první pohled nikde vidět. Loď jako taková je doslova přelomena napůl. Její záď rychle nabírá vodu a dosedá na nepříliš hluboké mořské dno u pláže, zatímco příď nárazy vln nahnaly na skály, roztříštily na mnoho částí a následně vyplavily na pláž. Ani v hustém dešti a špatném osvětlení není tak těžké určit, které bedny, polámané dřevo a další součásti na kamenitém pobřeží přibyly právě díky poslední kolizi. Velká část z vyplaveného nákladu na sobě totiž nese znak španělského krále.
Mezi troskami se pohybuje několik mužů v uniformách, snažících se posbírat cokoli, co považují za užitečné, nebo důležité, překračujíc při tom těla svých druhů, kteří srážku nepřežili. Tři z vojáků se navíc sklání nad dalším ve výrazněji zdobeném kabátci - který si s bolestnými výkřiky svírá ošklivě zraněnou nohu a odhání od sebe kohokoli, kdo by se na něj byť jen pokusil sáhnout.

Počasí se stále nezlepšuje, ale rené má strach o stav svojí lodi. Právě proto je ochotný se vydat do ustávajícího nečasu.
Felicia samozřejmě chtěla jít s ním, ale nedovolil jí to, počasí stále není takové, aby bylo rozumné opouštěd sídlo. S sebou bere jen skupinu těch nejzkušenějších pirátů, kterým nejvíc věří ze své posádky.
Než se vůbec dostali dop nassau, dalo jim zabrat, aby se dostali přez bažiny vzniklé přebytkem vody. Bohužel jejich sídlo nesousedí přímo s městem, ale je o kus dál.
Když se dostali do města, špatné počasí už na nich bylo dost podepsané, ne ale tak jako na městě. Mnoho z poloprovizorních baráčků místních obyvatel bouři nevydrželo, v některých částech města se proto museli vracet, nebo procházet mezi sutí.
Když dorazili do přístavu, celkem si oddychli, jejich loď byla v pořádku. Proslíchalo se ale mezi jeho muži, že prý někdo ztroskotal v zátoce vraků a přežil. Údajně z jejich domoviny, to rozhodně stojí za prozkoumání, nehleďe na to, že nemusí být zrovna přítelští. Oni se přece jenom taky nebojí nějaké té šarvátky.
Cesta do zátoky nebyla o moc lehčí a zatím nepozorovaní nyní sledují muže lopotící se s nákladem, zatímco rené hodnotí, zdali by mělo cenu jim jít na pomoc. Muž co leží na zemi ji rozhodně potřebuje.Tak dobře, uvidíme a pak asi půjdeme.
Po nějaké době vyrazili vstříc námořníkům. Můžeme nějak pomoci?

Po nějaké době se podařila jeho drahé Keiře velmi vzácná věc. Tobias právě s ní a s jejich dcerou seděl u společné večeře v dobré náladě, žertoval, vyprávěl Sheale divoké historky, které si značně přibarvoval a obecně kolem stolu v malé kuchyni na jejich farmě panovala velmi příjemná atmosféra. Nekazil ji ani déšť neúnavně bubnující na okna, ani to, že oheň v krbu se občas kroutil, syčel a vypouštěl do místnosti obláčky páry, když do komína vítr nahnal více vody.
Společně se najedli a Tobi, pro jednou zase v roli vzorného otce, uložil svou malou princeznu ke spánku. Ne snad, že by byl někdy přímo špatným rodičem. Na svou dcerku si udělá čas kdykoli mu to situace dovolí... jen mu to občas komplikuje fakt, že se mu zkrátka nechce domů. Jak již ale bylo řečeno, dnešek je ale výjimkou a když za sebou tmavovlasý muž, jak jinak než v černém, zavírá dveře dětského pokoje a vrací se ke své manželce, v očích mu svítí uličnické jiskřičky.
Skloní se , stojíc za Keirou, která mezitím poklidila kuchyni a s knihou se schoulila v křesle před krbem v obýváku, aby jí něžným pohybem odhrnul dlouhé vlasy a jemně ji políbil na štíhlý krk. Ta se na něj sice otočí s trochu překvapeným výrazem, velmi rychle ale rozečtenou knihu zavírá, aniž by založila místo kde skončila, vstává a schoulí se v náruči piráta, který kdysi ukradl její srdce, aby svými rty vyhledala ty jeho. Počínající romantiku večera však záhy vyruší frenetické bouchání na dveře jejich příbytku a Keira tak opouští Tobiasovo sevření, aby nečekaný návštěvník tím rámusem neprobudil Shealu.
Na prahu stojí mladý chlapec, udýchaný jako by běžel celou cestou z města a promočený na kost. Že prý ztroskotala loď. Že se ještě neví čí, ale doktor bude asi potřeba. Hned. A že nechce napít ani do tepla, protože ještě musí doběhnout za dalšími lidmi. S těmi slovy se otočí a bosky se po rozblácené cestě rozběhne dál. ,,Nechoď tam, dneska ne... kvůli mně." Úpěnlivý pohled modrých očí vyhledá Tobiase, který již ale sahá po kabátu. ,,Víš že musím, miláčku. Ale přísahám, že pokud někdo přežil, nechám ho trpět za tohle vyrušení." Lehce, tak aby jí snad náhodou neublížil, odstrčí Keiru ze dveří a vykročí do deště.
Kapky mu okamžitě začnou padat za límec a ani když si kabát úplně zapne, nic se na tom nezmění. Původně nechtěl brát koně do takového počasí, velice rychle si to ale rozmyslel. Z maličké stáje vyvede hnědáka, kterého se nezdržuje sedlat. Jen uzda a otěže bohatě postačí.
Koně hnal rychleji, než by musel a jistě rychleji, než si zvíře zasloužilo. Cestou definitivně promokl, přišel i o veškeré zbytky své předchozí rozverné nálady a když zvíře uvazoval ke stromu kousek od pláže začínal litovat, že Keiru neposlechl. Cesta vedoucí k pobřeží byla tak rozblácená, že musel postupovat opravdu pomalu aby na příkrém svahu neuklouzl - ke svému štěstí, jak záhy zjistil, když stanul na místě, ze kterého na celou pláž dobře viděl. Španělé. Zatracení španělé, kvůli nim se sem vleču? Na nějakou chvíli se rozhodl setrvat na stejném místě a jen pozorovat dění. Upřímně se mu zkrátka nechtělo riskovat krk tím, že by sešel mezi vojáky. Vypadá to ale, že někdo další má úplně jiný názor. Skupina mužů z Nassau, které ve tmě nedokázal blíže rozeznat se právě vynořila zpoza větší skály a jeden z nich vykročil přímo ke ztroskotaným vojákům. Tobias se přikrčil, aby náhodou neupoutal pozornost a dál sleduje co se bude dít. Ať chce nebo ne, na mysli mu ale pomalu vyvstane černá myšlenka ocejchovaná jedinou obavou. Že by v New Providence mohli být zrádci.

Španělský voják ve zdobené uniformě, dost možná kapitán nebo některý z důstojníků, stále odhání své druhy pokoušející se mu pomoci. Nicméně jeho zranění neustále krvácí, písek pod ním již zcela získal barvu nejcennější tekutiny v lidském těle - a jeho výkřiky i obrana se stávají znatelně malátnějšími.
Dva z vojáků, kteří se probírají vyplaveným nákladem si téměř okamžitě všimnou příchozího kapitána i s posádkou, ustanou ve své činnosti a sahají po mečích, zatímco krátce upozorňují zbylých ostatních pět trosečníků, že již nejsou sami. I oni se po příchozích ohlížejí, prozatím ale neútočí, ani nejdou těm dvěma na pomoc.
,,Veškerý náklad je... je majetkem... španělského krále!" Vysloví konečně, i když ne zcela přesvědčivě, jeden z těch dvou a špičkou meče míří na Reného. Je to mladý muž, na pohled snad ani ne třicetiletý, s krvavým šrámem na pravé tváři a v potrhaném, promáčeném oblečení. Navíc vypadá, jako kdyby měl brzy zvracet. ,,Držte se dál a nic se vám nestane. Až bouře přejde, jsme ochotní zaplatit za odvoz do Havany a-" Tentokrát mluví druhý, starší a kulatější muž a výrazným knírem. Jeho hlad je značně odhodlanější, bohužel jsou jeho slova na chvíli přerušena zaúpěním zraněného nedaleko. Odkašle si a pokračuje: ,,a za ošetření kapitána."

Důstojník odhánějící spolubojovníky ho příliš nevzrušuje. Zpříma hledí na ozbrojené muže. Je velice dobře znát, že ani jeden z mužů, které vybral nemá ze zbraní přílišný strach. Navíc i po tak dlouhé cestě jsou na tom líp, než většina přeživších vojáků ze ztroskotání. A pak je tady fakt, že jich je prostě víc.
"Nemyslím si, že by s majetkem krále byl nějaký problém." Naschvál odpoví tak, že není jasné, zda souhlasí s královým nárokem či nikoli. Může to stejně dobře znamenat, že dává muži za pravdu, jako že mu na skutečnosti, že náklad patřil králi vůbec nezáleží.
"Ten meč bych schoval, než si ublížíš." Mluví přívětivě, ale i tak má v hlase náznak hrozby. To už ale mluví starší muž. V lepším stavu a pravděpodobně i zkušenější.
"Jasně, jasně." Odbyde ho a teatrálně si povzdechne. Pokud tu zmizí, bude to stejnej problém, jako když budou mluvit o pirátech, tak jako tak to nebude nic, co by pro nás skončilo dobře. Mávnul na jednoho z nejmohutnějších členů jeho posádky. Ten se vydal k němu, zatím však nevytahuje zbraň. I přez zevnějšek piráta je tu spíš na efekt, i když má sílu, se zbraní to moc neumí, menší pirát, který ho většinou nepovšimnut v blízkosti takového hromotluka následuje je však jiný případ. I on zatím nevytahuje zbraň.
"Co jste vůbec dělali ve zdejších nebezpečných vodách?" Význam otázky je jasný. Pokud hledají piráty, bude problém.
Zatím přemejšlí, jak by se dostali z této situace. Musíme z nich udělat dezertéry, pokud vyměníme s jejich kapitánem jejich životy za náklad který vezli, pokud je to tedy skutečně majetek krále... Jo, to by šlo, budou zrádci a budou nucení si vybrat mezi útěkem a šibenicí.
Přemejšlí a má celkem strach, co se nakonec stane, není to na něm však příliš znát, spíš vůbec, i když fel, nebo amanda by to asi poznali.

,,Přísaha, kterou jsem složil mě zavazuje..."Mladší z obou vojáků se znovu dá do řeči, snad chce odcitovat kodex cti, či něco podobného. Zjevně není úplně spokojený s tím, jak René reagoval na jeho slova o majetku jeho panovníka. Ruka s mečem se mu trochu třese, zatím ho ale nesklání. Naopak, po přátelské nabídce aby ho schoval sevře jeho jílec tak pevně, že mu zbělají klouby.
Ani starší z těch dvou není zjevně ničím co zatím slyšel příliš nadšený, i když alespoň zarazí svého kolegu před tím, než může piráty jakkoli urazit, rozhněvat, nebo rozesmát. V momentě, kdy se k nim začnou přibližovat dva z pirátů, začne každou chvíli mířit na jiného z nich. I další z vojáků se pomalu přibližují, stále však po zbraních nesáhli. A krvácející muž už místo výkřiků jen občas zasípe.
Po krátké pauze se ten vousatý rozhodne odpovědět. ,,Obchodní karavana. V bouři jsme ztratili kurz a loď co doprovázíme. S tím kolik... je kolem Baham a Kuby pirátů nechává král doprovázet drahé náklady." Těžko říci, jestli mluví pravdu. Faktem je, že čas od času skutečně vojsko eskortuje další lodě, většinou však ne ty obchodní. Důležití pasažéři, cenné dokumenty, zlato. Takové věci hlídávají muži v uniformách.

Kapitán Flint:
Po krátkém naléhání Silvera nakonec souhlasil, že s několika muži z posádky vyrazí na Hřbitov vraků. Prohledávání trosek sice nepovažuje za něco, co by bylo zábavné, zajímavé nebo jen vzdáleně... vhodné zrovna pro něj, nicméně až děsivá jednotvárnost dnešního dne mu nakonec dala alespoň malou záminku proč s plánem souhlasit. Pokud Silver zůstane a postará se, aby se atmosféra v hostinci naplněném k prasknutí kvůli počasí, příliš nezvrtla. Jen doufá, že cílevědomý a zvědavý mladík skutečně poslechne a nepokusí se vypravit za nimi na vlastní pěst.
Společně s pěti ozbrojenými piráty se tedy z města vydal nejkratší cestou k pláži. V nepříjemném chladu, mokru a bahně naštěstí necelá míle nezabrala svižným krokem příliš času. Navíc se ukázalo, že nejsou zdaleka první, kdo se na vrak dorazil podívat. Jakmile se postava celá v černém, přikrčená na skále nad pláží ocitla v jeho zorném poli gestem dal posádce najevo ať se utiší a pomalu se k muži přiblížil. Naštěstí se záhy ukázalo, že jde jen o místního, neškodného i když čas od času více než protivného doktora. Flint si přidřepl vedle něj a pohledem zkontroloval pláž. A nedá se říci, že by se mu líbilo co vidí.
Španělé, kterých nebylo tolik aby vzbudili jeho obavy sami o sobě. Horší část celého obrazu deštěm zkrápěné zátoky však tvořila skupina osmi, nebo devíti, mužů, kteří stáli proti nim. Na které bylo mířeno zbraněmi, aniž by oni vytáhly ty své. Znepokojující obraz nabízející mnoho vysvětlení, vzhledem k tomu že rozhovor mezi oběma skupinami zanikal v šumu deště. ,,Co tam ti idioti dělají?" Šeptem pronesená otázka, na kterou vlastně ani nečekal odpověď. V duchu už prochází nejrůznější scénáře toho, jak se může celá situace vyvinout a několika krátkými příkazy posílá své muže na strategická místa kolem vraku. Bohužel, několik minut potrvá, než se na ně dostanou.

Málem dostal infarkt, když zabraný do sledování scény před sebou přeslechl blížící se muže a zničeho nic se vedle něj zjevil zrzavý kapitán. Několikrát se musel zhluboka nadechnout, než se dokázal znovu soustředit a dokonce i tvářit vcelku lhostejně. Ne snad, že by mu Flint nějak moc vadil, rozhodně se najde mnoho lidí, které má ještě o něco méně rád, než zrovna jeho. Přesto by rozhodně nemohl říci, že se cítí zcela v bezpečí, když je poblíž.
,,Nemám tušení kdo to je... ale zatím mají docela přátelský rozhovor, nebo to tak alespoň vypadá." Možná nemusel, nebo neměl odpovídat. Připadá mu to ale jako lepší varianta, než kdyby se ho kapitán ptal podruhé. Maličko změní pozici, začínají mu dřevěnět nohy a nerad by v případě boje, útěku, nebo čehokoli mezi tím zakopl s spadl na nepřátelský meč. ,,Co máte v plánu?" Ptá se tiše, když vidí kapitána rozesílat své muže. Jen si není jistý, jestli je lepší varianta když mu odpoví, nebo když ne. V tom prvním případě by to totiž znamenalo, že po něm pravděpodobně bude něco chtít. V tom druhém, že mu připadá tak neužitečný, že se ani neuráčí vzít ho v potaz.
To už se ale situace pod nimi začíná měnit, obě skupiny se navzájem přibližují a Tobiase z toho trochu mrazí. Možná nakonec bude mít více práce, než čekal.

"Takoví jako ty umírají vždycky mladí." Odpověděl s klidem na adresu mladýho námořníka. Pokud mají štěstí, nebo ho nemají příliš a nedezertují. Při těchto slovek sleduje jeho bělající ruku. Po očku však stále vnímá ostatní piráty a nespočine na ruce zrakem dlouho.
"Zaštychujte ho, ať nechcípne na místě, dejte si ale po cestě pozor." Nemají s sebou doktora a tak opravdu 'zaštychovat' je spíše přehnané směrem k dobré péči, nežli naopak. Pak se obrátil na námořníka, co se tváří jako nejdůležitější z těch bojeschopných. I tak mají stále přeilu a neměli by v případě boje ztratit víc jak jednoho muže.
"A vy zahoďte zbraně, než tady v záchvatu zoufalství někoho zraníte. Stres je nepřítel dobrého rozumu. A bez kapitána schopného velet nemusíte bojovat, vím jak to funguje." Řekl to bez obalu, ale jako často když mluví to i přez nevhodnost některých slovních obratů vyznělo jako zcela samozřejmá a smysluplná reakce na současnou situaci. Navíc měl pravdu, neměli kapitána, ani loď. Na jeho tváři je usmiřující a uklidňující úsměv. Někteří členové posádky nevydrželi tlak a také položili ruce na zbraně. Ani oni je ale zatím nevytahují.
"Slibuju, že pokud nebudete bojovat, ode mě vám nic nehrozí." Pořád si musel nechat zadní vrátka pro případ, že se budou muset námořníci ztratit. Ty mi byl čert dlužnej.
Po celou dobu si není vědom ničeho, co vyvádí flint a jeho posádka, kteří je pomalu obkličují, ani Tobias, který je schovaný. Popravdě ho až udivuje, že tady zatím nikdo jiný není.

Po dámě z oslavy starostovy dcerušky; jež by svou vizáží okouzlila kdejakého umělce, který by následně i na kolenou žadonil, aby se stala jeho múzou; se slehla zem. 'Princezna' se po odbití půlnoci opět převtělila do šedé myšky, jež snadno nepozorovaně unikne lidskému oku. A když ji snad všímavé oči spatří? Nijak se nad ní nepozastaví. Oděna ve vypasovaných kalhotách obtahujících její dlouhé nožky, na několika místech nepříliš umně zalátovaných; botách vysokých až ke kolenům; širokým, koženým opaskem s připnutým mečem a dýkou; zteřelé, kdysi snad bílé košili skryté pod korzetem; ošuntělém černém kabátku a starém klobouku zaraženém do čela tak, aby viděla na cestu, rovněž ale nebylo vidět do jejího obličeje; je předmětem spíše jedovatých klepů o tom, jak se takový oděv na dámu nehodí, nikoli hlubší pozornosti. Dlouhé vlasy si ledabyle spletla do volného copu, aby jí nepřekážely a takhle vybavena vyšla vstříc, i s vyhlídkou nepříznivého počasí, do víru prázdnoty ostrova. V Nassau již pobývá několik týdnů a stále k ní nedolehla ani zmíňka o zápasech, jež vyhledává a dobrovolně podstupuje pro svou obživu. A kdy jindy také pozorně naslouchat a hledat, než tehdy, když je většina obyvatel městečka schovaná ve svých příbytcích a kde jinde, než na místě, kde ani zbloudilci nebývají nijak často? Na místě, kterému se vinou nudy a absenci čehokoli zajímavého vyhýbají i piráti, pokud nerabují ztroskotalé lodě? V první chvíli, při pohledu na nebe ztemnělé šedými bouřkovými mraky, beze sporu nacucnutými litry vody a chladnému, silnému poryvu větru uvažovala o návratu zpět do hostince, avšak má pocit, že ji stěny stísněného prostoru; ať už v pokoji či na přelidněném lokále; brzy udusí, proto se svižnou chůzí vypravila na místo jejího původního plánu. Nevyhnutelný déšť ji zastihl v půli cesty. Započal prvními chladnými kapkami skrápějícími vše, co jim přišlo do cesty, což ji přinutilo o něco více zrychlit, sotva by ale stačila na vteřiny na prstech napočítat, z nebe se řinuly proudy vody doprovázené občasným zablýsknutím, následovaným hlasitým hromobitím. O malou chvíli později tekla voda i z ní, na kost promočené a promrzlé. Leč by do takového počasí nikdo ani psa nevyhnal, pozdě by bylo na to vrátit se do tepla hostince. Nezbývalo jí nic jiného, než pokračovat v cestě a pokusit se najít si úkryt ve skalách. Myslela-li si, že bude na Hřbitově vraků sama, popřípadě v přítomnosti nějakého zprostředkovatele, hluboce se zmýlila. Paradoxně je to jediné venkovní místo ostrova, které není zcela opuštěno. Jakmile zaslechla podezřelý hluk, v podřepu se připlížila ke skalisku nad pláží, kde se následně schovala a pozorně se rozhlédla kolem sebe. Několik mužů pomalu obkličujících ztroskotalou španělskou loď, muži z královského námořnictva mířící zbraněmi na malou skupinu mužů; kdo ví, zda pirátů či hledačů pokladů; a nedaleko od ní dva muže rovněž sledující dění na pláži. V jednom z nich rozeznala šarmantního kapitána, jehož ostře řezaná tvář se až děsivě často zjevuje v její mysli, od chvíle, kdy ho poprvé spatřila (byť utekla dříve, než se stačili vzájemně pozdravit), po boku druhého muže, který jí připadá vzdáleně povědomý. Je si jistá, že ho spatřila, byť jen zběžně. Kde, to lze jen stěží odhadnout.
Z místa, kde se v podřepu ukrývala, měla poměrně strategický výhled na všechen rozruch, a především na všechny zúčastněné. Naopak ji by mohli spatřit pouze muži bedlivě pozorující pláž, kdyby snad, nedej Bože, odtrhli své pohledy od přesily uniformovaných Španělů ohrožujících zbraněmi malou skupinku mužů, které prozatím nedokáže nikam přiřadit. Poněvadž nepřišla včas na to, aby neminula začátek celého 'shromáždění', nedokázala přesně posoudit důvod, proč se schyluje k boji, čemuž vše nasvědčuje. Levou rukou pevně sevřela jílec meče, až jí zbělaly kloubky prstů. Celá se zachvěla zimou, o to více teď, když byla nucena ubrat na pohybu, ale nemohla jen tak zhodit své krytí.

Mladý voják nad slovy Reného o umírání v mladém věku jen vzdorovitě pohodí hlavu. Kdyby byl tak špatný jak si tenhle muž myslí, jistě by ho ani nevzali k vojsku, natož aby mu byl svěřen tak důležitý úkol! Přesto nechá, stejně jako jeho kolega, projít muže, které kapitán vyslal aby ošetřili zraněného.
,,Nesloužíme nějakému kapitánovi, naše rozkazy -" Mladík znovu mluví více než by měl, minimálně podle toho, že ho jeho starší kolega zarazí všeříkajícím pohledem. ,,Naše rozkazy v tuhle chvíli říkají jen to, že máme přežít a co nejdříve se vrátit na Španělskou půdu." Pak na moment ztichne, otočí se na zbylé vojáky a pomalu přikývne. Všichni ti, kteří již tasili neochotně schovávají své zbraně, stejně jako on. Jen mladík stále váhá.
,,Tohle...tohle je vlastizrada!" Hlas mu přeskočí a zdá se, jako by neměl daleko k slzám. ,,Budeš to vidět jinak, až ti vyplatí odměnu za statečnost, chlapče."Jeho starší kolega mu mohutnou tlapu položí na ruku s mečem a tak nakonec i on, s klepající se bradou, schová zbraň.
,,Takže, za jakých podmínek nás dopravíte do Havany?"

Kapitán Flint:
Začíná té podívané mít akorát tak dost. Pokud má věřit, že ta skupina mužů z ostrova nejsou zrádci, měli by rychle udělat něco, čím by mu to dokázali, jinak je možné, že místo sedmi, přibude na pláži mrtvol víc. ,,Chlapče, neměl by ses ptát na takové otázky. Vypadáš pak jako hlupák." Úsměv, nebo snad úšklebek, se mihne po tváři porostlé strništěm, když polohlasem odpoví doktorovi. A věta, která by lehce mohla vyznít urážlivě je však ze všeho nejvíce pronesena v trochu vstřícném, trochu otcovském tónu. Už chybí jen poklepání na rameno.
Rozhlédne se pak, aby se ujistil, že jeho muži jsou již na místech. Je jich méně, o dobrou polovinu méně, než těch na pláži. Naštěstí boj vyhrává častěji dobrá strategie, než přesila sil. Ve tmě a dešti není bohužel vidět dostatečně daleko a tak se musí spolehnout jen na rychlost a obratnost těch, které vybral. Místo rozmístění svých mužů ale uvidí někoho jiného. Čím dál tím lépe. Přikrčený, tak aby neupoutal pozornost mužů debatujících na pobřeží se rychle přesune k dívčině přilepené k jedné ze skal. ,,Slečno, vaše načasování je sice obdivuhodné, ale měla byste zmizet." Žádný pozdrav, žádný dotaz na to, co tu vlastně chce. Jen trochu štiplavá poznámka o tom, že dle jeho názoru není dobrý nápad, aby se na Hřbitově vraků zrovna teď motala. Alespoň jí dopřeje malý luxus v podobě několika vteřin ticha na odpověď, kdy se zády opírá o skálu velmi blízko ní.
Nehledě na to co mu poví však, dost možná už při její odpovědi, pokud nějaká vůbec přijde, vytáhne svou pistoli, zkontroluje, že je nabitá a odjistí. ,,Alespoň držte hlavu dole." Ostré zapískání protne vlhký vzduch jako výstřel - který ihned na to následuje, stejně jako dalších pět, vycházejících z pěti různých pozic kolem pláže. Nikdo z jeho posádky nemíří na muže z Nassau. Zatím.

_________________________________________________________________________________

Jakmile zazní zapískání, vojáci zpozorní. Ten mladý dokonce stačí vykřiknout cosi o tom, že je to celé past a znovu sáhne po zbrani ve chvíli, kdy jeho zavalitý druh padne k zemi. Není mrtvý, zatím, ale ošklivě krvácí z rány v okolí žaludku. I dva další vojáci padají k zemi, jeden z nich při tom po sobě na mokrém písku zanechá abstraktní malbu tvořenou krví, kousky mozku a oční bulvou. Všichni ostatní se krčí, schovávají za nejbližšími, většími, kusy naplavenin a bednami s nákladem. Nemají jedinou šanci na to, že jejich promáčené pušky a pistole budou funkční, přesto místo pokusu o vyvěšení bílé vlajky přichází spíše instinktivní, než promyšlený útok. Právě ten mladík, který tolik mluvil o povinnosti, cti a králi se bezhlavě s napřaženým mečem vrhá na piráty před sebou.

Skoro se urazil. Tedy, urazil se úplně, po tom co mu kapitán řekl, ale za svůj život se již naučil kdy mlčet a tahle chvíle je rozhodně taková, kdy se vyplatí držet jazyk za zuby. S pevně sevřenou čelistí a dvou doktorskou brašnou položenou vedle nohou zarputile upírá zrak na pláž, nevšímajíc si toho, že Flint kamsi poodešel.
Situace před, nebo respektive pod, ním se mezi tím vyvinula ve vcelku zajímavou podívanou. Vojáci klopí své zbraně a zdá se, že obě strany došly k nějaké dohodě. Pořád z toho všeho nemá dobrý pocit. Nejen že netuší, kdo vlastně jsou ti piráti na pláži, nejen že ho pořád hlodá ošklivá myšlenka na to, že může jít o zrádce. Jako by to všechno bylo málo, teď mu, obrazně řečeno, dýchá na krk chlap o kterém se říká, že je šílenec bez svědomí.
Když se konečně rozhodne otočit a podívat, co vlastně ten zrzavý chlápek dělá, všimne si i on ženské postavy. A také je svědkem toho, jak kapitán nejprve píská a pak střílí. Pokud už před tím litoval, že vůbec odcházel z domu, v tenhle okamžik se jeho pocit zněkolikanásobí. Přikrčený, v ruce svírajíc brašnu s nejnutnějšími nástroji, přeběhne k těm dvěma. Má chuť vmést tomu muži do tváře, že také umí obstojně střílet a mnoho dalších věcí. Místo toho naštěstí jen v rychlosti kývne na pozdrav té dívce, brašnu zastrčí pod kamenný převis, aby do ní ní nepršelo a připraví si svou zbraň. Ač nesouhlasí s tím, jaký postup Flint zvolil, v případě že si bude muset vybrat strany, raději to udělá ozbrojený.

Mladí, jak ostatně čekal je naprosto neschopný rozumného úsudku, ostatní jsou na tom o něco líp. Horlivost chlapce sice obdivuje, ale v životě mu k ničemu nebude dobrá, oproti tomu starší námořník... Alespoň někdo má rozum, nedivil bych se, kdyby žil jenom díky takovému smýšlení.
Jejich hádku nezaujatě sleduje, dobře si vědom faktu, že starší muž je váženější v posádce, už podle chování ostatních, a že nakonec se vzdají a on bude mít dost času na to, aby vyřešil tenhle problém.
Jejich rozhovor mu dokonce připomíná jeho mládí, námořníci jsou prostě pořád stejní. Pracují za pár šupů a falešný ideál ctnosti a slávy. To se nejspíš nikdy nezmění.
Pak už se konečně k něčemu dostávají. Všichni mají sklopené zbraně a začíná vyjednávání. Chtějí se dostat do havany a to jde využít, nehodlá to ale nechat zase tak levně, je si dobře vědom toho, že jim jde teď o život jejich i kapitána. "První odhoďte zbraně, ozbrojení do města nemůžete." Odpověděl prostě a zbytek podmínek si nechává pro sebe. Vypadá to celé velice klidně a slibně a i raněný vypadá celkem v pořádku, než se ozve zahvízdání a výstřel. Společně s výstřelem začne šílená mela. Vojáci se chápou zbraní stejně jako jeho muži a mladý námořník se žene proti němu. Proto mladí. Pomyslí si jen a než mladík překoná vzálenost, plynule sáhne pro jednu ze svých pistolí a vystřelí. Mladík nemá moc šancí zásah na tak malou vzdálenost přežít a tak počítá s tím, že dopadne kus před něj, možná i na jeho nohy, zatím už schovává pušku a vytahuje další. Doslova zuří, měl to krásně zvládnutý bez jedinýho výstřelu a nějakej hlupák to celé pokazil. Přendá si pistoly do pravé ruky, už je obklopený svými muži připravenými se bránit. "Všichni k zemi!" Zařve na námořníky a namíří na ně pistoli.
Neví kdo to je, ale pevně věří tomu, že na ležící lidi bez zbraní nebudou střílet, stejně jako na jiné piráty. A pokud ano, no, škoda už byla nadělána. Kdo to sakra byl! Celá jeho skupina je připravená k boji a on se rozhlídl po zdroji toho chaosu.

Flintovy muži, jen co dozní poslední výstřely, začnou sbíhat na pláž s meči a dýkami v rukou. Nabíjení zdržuje a jen málokdo z běžných členů posádky si může dovolit nosit s sebou dvě zbraně. Svižně se přibližují k vojákům ukrývajícím se mezi troskami - těžko říci jestli příliš vyděšeným, nebo odhodlaným na to, aby uposlechly Reného rozkazy, po tom co se před jejich zraky tělo nejmladšího z nich sesunulo k jeho nohám s velkou dírou v místě, kde míval srdce.
Zatím ani jedna z posádek neútočí, obě dvě čekají na pokyny svého kapitána. A ten, který dosud nebyl vidět právě také schází na písek zátoky. Pistoli dávno schovanou, místo toho v ruce šavli a vítr ho tahá za cípy kabátu. Jako kdyby vojáci podvědomě čekali právě na to až se objeví, i když mnohem pravděpodobnější je, že zkrátka některý z nich ztratil trpělivost, začne se vzduchem nést tiché, téměř neslyšné syčení. Záhy jej následuje zvuk mnohem hlasitější. Výbuch, byť tlumený tím, že lodní dělo bylo pohřbeno, schováno a zamaskováno pod sutinami je ohlušující. Zvedá do vzduchu trosky spolu s vodotryskem písku a oblaky rozstříknuté krve. Jeden muž. Druhý. Třetí. Dělová koule z velké blízkosti z jednoho Flintova a svou Reného pirátů udělala jahodový džem. Nebylo by překvapením, kdyby bylo i další zraněni kusy dřeva vymrštěnými do vzduchu.
Jen setinu vteřiny trvá ohlušující ticho následující po výstřelu, než španělští vojáci využijí momentu překvapení a vrhnou se do útoku.

Mylně vsadila na špatnou viditelnost způsobenou hustým pršením, která sic plnila svůj účel, nikoli ovšem ku jejímu prospěchu. Zatímco se zaujetím pozorovala konfrontaci mezi uniformovanými a skupinou bez vytasených zbraní, jak si systematicky rozdělila a pojmenovala oba tábory, neměla šanci postřehnout kapitána blížícího se k její maličkosti. Teprve až zaslechla jeho tlumené rychlé kroky a tichý dech ztrácející se ve zvucích deště, odtrhne pohled od napjaté podívané a střetne se s pohledem Flintovým, přičemž se její spodní rtík ocitne v zajetí zoubků. Je tak blízko… Z toho, i mnoha dalších důvodů; většině z nichž příliš nerozumí; pocítí své rychle bušící srdce až v krku. "Sí; možná měla." Vypraví ze sebe chladem se třesoucím hlasem odpověď v souhlasu s jeho tvrzením, avšak nevypadá na to, že by se snad uvažovala o odchodu, natož aby se k němu teprve chystala. Místo toho maličko vyjukaně pozoruje jeho počínání se střelnou zbraní. V tomto oboru je neznalá, netuší proto, co od toho ďábelského stroje očekávat. A co víc, co má očekávat od kapitána, jenž s pistolí obratně manipuluje. Chtěla-li snad ještě něco dodat, to už se nikdo nedoví, protože se slova opět ujal muž, jenž jí nedá spát. Předchází jej jeho pověst; ne snad, že by na ni kdy dala; a přesto riskoval, že ho někdo spatří, jen aby překonal vzdálenost mezi nimi a... Co vlastně zamýšlel? Byl to snad jakýsi neohrabaný způsob s neomalenou volbou slov, kterým se ji snažil chránit? Nebo jí snad chtěl pouze naznačit, že zde nyní jen překáží? Ale kdyby v její přítomnosti viděl pouze nepříjemnost, proč by se s ní vůbec obtěžoval? Frustruje ji vědomí, že – leč ho vidí podruhé ve svém životě a opět jen na krátký okamžik – patří mezi výjimečně nepředvídatelné osobnosti. Ať je to jak chce, rozhodla se tím pro tuto chvíli nezabývat a raději se myšlenkami vrátit do přítomnosti. Být situace jiná, už z pouhého principu by postojem svého těla, když už ne slovně, vzdorovala i v takové maličkosti, nicméně nyní bez vydání hlásky uposlechne a více se přikrčí. Schová si hlavu do dlaní a napětím ani nedýchá. Jedna jediná vteřina mrazivého ticha zavládla mezi nimi, načež ho prořízlo ostré zapískání a první vystřelená rána, kterou následovalo jako na povel několik dalších z různých míst. Trhla sebou vinou toho nového, ohlušujícího zvuku a v duchu zformovala krátkou modlitbu, ať už doputuje kamkoli. Z pláže zaznělo několik tlumených výkřiků bolesti. Zhluboka se nadechne a povolí zaťaté svaly, po uvědomění si toho, že žádná další rána již nepadne. Ani si nestačila uvědomit, že zimomřivý třas schvacující její tělo ustal po návalu adrenalinu kolujícím jí v žilách spolu s krví. Zmocnil se jí až podivuhodný klid, přičemž ještě pevněji sevřela jílec svého meče. Ve stejnou chvíli se k nim připojil i druhý, neznámý muž s havraními vlasy, třímaje v ruce obdobnou střelnou zbraň. Odpoví na jeho pozdrav rovněž pokynutím hlavy a následuje příkladu kapitána, který mezitím sestoupil na pláž, dávajíce si tentokrát sakra dobrý pozor, aby si jí nevšiml a nepřekazil tak její plán.
Jakmile Flinta zazřeli i jeho muži, nastalo na pláži peklo na zemi. Dělová koule přilétajíc odnikud se po kontaktu se zemí rozšířila a z těl několika mužů zbyl jen stín a krvavé stopy. Oblak rozvířeného písku vytvořil neprodyšnou mlhu, která jí, leč jí na chvíli znemožnila dýchání a způsobila pálení očí, umožnila nepozorovaně proběhnout do bojové vřavy. Následovala výkřiky a řinčení mečů, které se staly jejími průvodci, dokud písek neklesl k zemi. Za pochodu vytasila svůj meč a s bojovým pokřikem se zapojila do bitvy na straně neznámých mužů proti uniformovaným. Abychom její počínání uvedli na pravou míru, nedělala to z dobroty srdce ani z nezištných důvodů. Pokud má někdy dostat šanci stát se členkou pirátské lodi a strávit většinu života na divokém moři, daleko od všech ukrutných vzpomínek a starostí, je tohle její příležitost předvést se, budovat zdokonalení načaté pověsti a být o krůček blíže ke splnění svého snu.

To co se stalo, ho zasáhlo. Ne tedy doslova. Má svou posádku rád. Namířil a zstřelil toho starého námořníka. Pak, když už neměl nabitou ani třetí pistoli, jal se jí nabíjet, zatímco hledá mezi mrtvými raněné. Jde o jeho nejlepší muže a on nechce, aby tu umřeli. Zbytek přítomných členů posádky zatím bojuje.
A ne jenom jeho posádka, bojuje i posádka toho zatrcenýho idiota, co za tohle může. Stejně jako nějaká dívka. Nebo taky patří k jeho posádce? Je mu povědomá, ale nepamatuje si ji. Nakonec našel jednoho muže, který jen přišel o ruku, není ale z jeho posádky. Zná ho... "Ty patříš k flintovi!" Leží a drží si raněnou ruku, ze které mu teče krve, jak z vola. Snaží se sice křičet, ale z nějakého důvodu mu to nejde. Je to celkem zvláštní pohled. Doládoval zbraň a schoval ji.
Strhl hadry z nejbližší mrtvoly a podle rad syna z džívějších případů utáhl u ramene jak jen mohl. Krev se sice nezastavila, ale zpomalila a muž upadl do bezvědomí.Vztl a chtěl vystřelit po dalším námořníhovi, ale žádný, na kterého by mohl střílet, aniž by riskovl zranění vlstních tam nebyl. Jal se tedy najít flinta