Narozeniny guvernérovy dcery

Již od rána bylo možné pozorovat kolem guvernérovy vily, hlavně tedy v její zahradě, pozorovat o něco větší shon než obvykle. Neurčitý počet černých otroků, které Pettersonova rodina označuje za služebnictvo ač jim neplatí, do upravené zahrady postupně vynesl řadu stolů, židlí, dekorací... a nakonec sestavil i nevelké, vyvýšené podium. Během odpoledne pak už tempo jejich práce začalo nabírat na intenzitě, díky čemuž i výzdoba zahrady začínala postupně nabírat konkrétnější obrysy - na stolech se objevily bílé ubrusy, drahý porcelán i dekorace z čerstvých bělostných květin v křehkých skleněných vázách. Stromům se dostalo téměř svatebních závojů z lampionů a girland, cesta k domu byla olemována řadou loučí.
Neúnavně stoupající dým z komína napojeného na hlavní kuchyni dával vědět, že dnes večer jistě jediný host nezůstane o hladu a vnitřek domu jako takového se na večerní návštěvníky připravuje se stejnou aktivitou jako zahrada, i když právě na ní by se měla valná většina oslavy odehrávat. Přízemí bylo vyklizeno, aby ty nejcennější předměty byly bezpečně uloženy do vrchního patra, guvernérova pracovna bezpečně uzamčena, z prostorné jídelny se stalo místo, kde budou vystavena všechna jídla i nabízeny nápoje a v zimní zahradě mezi rozměrnými květináči stojí v romantických zákoutích několik laviček velkých tak akorát, aby se na ně vešly dvojce vzájemně si velmi blízké.
Jakmile se začalo stmívat, celá zahrada pod rukama služebnictva ožila tím, jak byly první stíny zahnány plápolavými světýlky luceren, loučí i svíček. Hudebníci nastoupili na nově postavené podium, stále vonící čerstvým dřevem, aby mohli spustit tichou, elegantně nevtíravou melodii, která se možná s postupujícím večerem přehoupne v ohrané hospodské písně, bude záležet jen na vkusu dnešních návštěvníků.
Pán i paní domu ve svátečních šatech očekávají ve dveřích sídla, které je dnes, až na první patro nepřístupné návštěvníkům a hlídané osobní stráží, zcela otevřen všem obyvatelům ostrova, první hosty. Aby postupně každého mohli osobně přivítat a zároveň mu nabídnout ošatku se zlatými pamětními mincemi, aby si z nich jednu vybral. Jen jako malou upomínku na dnešní noc. Guvernér v tmavomodrém obleku a jeho stále ještě velice půvabná žena ve smaragdově zelených šatech oba vypadají, jako by snad nikdy neopustili Anglii. Jako kdyby pro dnešní večer, s tichou hudbou a vybraným jídlem, přišla jejich vlast za nimi v dalším pokusu alespoň trochu kultivovat tenhle zapomenutý konec světa.

Kapitán Flint:

Dalo by se říci, že je to již nějakou dobu co přesáhl věk, ve kterém ho lákaly okázalé večírky. Přesto pozvání na dnešní večer přijal a nutno říci, že nejen z povinnosti která ho jakožto jednoho z hlavních představitelů města zavazuje k tomu, aby se snažil být alespoň trochu společenský. Jeane by mu i přes jejich přátelství - nebo možná právě díky němu - byla schopna velice dlouho při těch nejméně vhodných příležitostech připomínat, že se na její narozeniny nedostavil. Konec konců, jak zlé to může být? Zdrží se jen chvíli, stejně jako minulý rok, a než po něm bude moci kdokoli cokoli chtít, zase odejde.
Součástí této strategie je i přijít co nejdříve, tak aby svůj odchod mohl načasovat na dobu, kdy se začne objevovat nejvíce hostů. Právě proto se u dveří Pettersonovy vily objeví, v černých kalhotách se širokým opaskem a tmavočervené košili s rozhalenkou, jakmile na ostrov začne padat soumrak. ,,Dobrý večer, Jackobe,” krátké přikývnutí směrem ke guvernérovi, následované společenským úsměvem na rezavým strništěm porostlé tváři, věnovaným jeho ženě, ,,Natalie, jste dnes zcela okouzlující, jako vždy.” Letmý náznak políbení na hřbet něžné ruky, která se nikdy nemusela dotknout práce, schované v krajkové rukavičce. Nad nabízeným košíkem s pamětními mincemi se na okamžik pozastaví, nakonec si ale si ale jednu vezme. Hlavně proto aby neurazil hostitele, nepatří k sentimentálním typům, co si střádají památky na každou událost v jejich životě. ,,Vidím, že jste mysleli skutečně na každý detail.” kompliment, který v sobě schovává snad i malou kapku výsměchu. Vždyť na zdech jsou patrné světlé stopy po místech, ze kterých byly odstaraněny drahé obrazy a stráž hlídající schodiště do druhého podlaží není možné přehlédnout. Snad si mohl takový komentář odpustit, ovšem není žádným tajemstvím že on a Petterson mají na mnoho věcí diametrálně odlišné názory a že se vzájemně spíše tolerují, než aby byli přáteli. “Budete dnes večeřet s námi, nebo necháte Jeane aby vedla společnost jako loni? A kde se vlastně naše oslavenkyně schovává?”

Konečně nastal večer, na který poslední dobou čekala. Ne snad, že by se nemohla dočkat až oficiálně o rok zestárne, nebo zítřejších nenápadných výčitek ze strany otce o tom, co vše se z jejich domu přes noc ztratilo. Nicméně zcela upřímně se těšila na společnost, kterou potká, na drby které si vyslechne, na skandály kterých bude svědkem a zejména ne to, že opět bude mít skvělou příležitost rozšířit oblast svého vlivu - pokud chce Nassau změnit k lepšímu, musí na tom přece pracovat kdykoli je to možné.
A tak schází ze schodů druhého patra v krémově zlatých šatech s akcentem bleděmodré, s možná až příliš širokou sukní a odhaleným dekoltem, které dokonale ladí k její světlé pleti, plavým vlasům a modrým očím. Nezapomněla ani na něžnou brož, kterou si nedávno koupila na tržišti. Stráž bránící schodiště vedoucí k soukromým pokojům, a zároveň snad jediní muži, kteří jsou večer ozbrojeni, se před ní rozestoupí, aby mohla vkročit mezi hosty.  Jeane je obdaruje, jako ostatně každého ve svém bezprostředním dosahu, zářivým úsměvem, který se jí ovšem nepromítá do očí a to ani když vítá méně i více známé tváře, dokonce ani když líbá na tvář matku a úklonou hlavy zdraví otce.
Teprve když spatří jednoho ze svých oblíbenců, její ledový pohled trochu roztaje. Bez otálení se k němu vydá, aby mu vzápětí v důvěrném gestu n moment položila štíhlou ručku neustále ozdobenou jednoduchým koženým náramkem se dvěma perlami, na rameno.  ,,Vítej, Jamesi! Jsem opravdu ráda, že jsi přišel, mám mnoho novinek a hlavně ti musím někoho představit. Rodičům jistě nebude vadit, když tě na okamžik ukradnu pro sebe.” S naprostým sebevědomím a bez nejmenší pochybnosti o tom, že její chování rodičům pravděpodobně vadit bude, ale minimálně před hosty nic neřeknou, přeruší svým švitořením hovor kapitána s Pettersonovými.

Nepřemýšlel dlouho nad tím, zda má s sebou ke guvernérovi vzít i svou ženu. Nikdy neměl jejich rodinu příliš v lásce a právě Keira na něj umí působit jako uklidňující faktor. Dokonce jí koupil i nové šaty ve vínové barvě, ve kterých by se svými tmavými vlasy připomínala spíše Španělku, než rodilou Angličanku, nebýt ovšem její klidné povahy. Sám přitom zůstal věrný svému černému obleku, včetně stejně barevné košile. Zařídil i hlídání pro Shaelu, aby nemuseli spěchat domů, v žádném případě by ale nemohl říci, že se na celou událost těší. Vlastně tomu bylo zcela naopak, netěšil se ani v momentě, kdy se, ještě v útulném klidu domova, převlékali a nezačal se těšit ani když kráčeli po loučemi osvětlené cestě k bílé budově.
Přivítání od Pettersonů přijal s mírně křečovitým úsměvem a nabízenou pamětní minci strčil do kapsy bez toho, aby se na ni podíval. S Keirou po boku ak pokračovali dál do domu, než společně vyšli otevřenými zadními dveřmi do připravené zahrady. Udělalo se mu trochu nevolno z toho, co viděl. Tihle lidé, tihle cizinci co mu ukradli jeho zem, jeho město, co zabili jeho matku, si žijí jako by se nic z toho nikdy nestalo. V šeru mezi lampiony však naštěstí není vidět jak na pár okamžiků pevně stiskne čelist, aby se ovládl.
Dovedl svou ženu k jednomu ze stolů, odsunul pro ni židli, aby jí s dvorným, láskyplným gestem nabídl místo a políbil ji na hřbet ruky. Dělá to pro ni, zaslouží si aby si mohla alespoň na jeden večer odpočinout, připadat si opět jako anglická dáma, a zároveň se nemusela strachovat kde zrovna Tobias je. I proto, když ho požádá zda by nedošel pro trochu vína, neváhá její prosbu vyplnit, na moment ji opustí a zamíří zpět do domu.

Dnes měl René celkem dobrý den, i když by byl mnohem lepší, kdyby si Amanda neusmyslela, že by měli jít na oslavu narozenin Jeane Petterson. Ne že by neměl oslavy rád, ale nějak mu po vší té době pryč přijde lepší si trochu užít společnost své manželky. Tento fakt je ještě umocněn tím, že minule, když se vrátil z výpravy byla nemocná. To samozřejmě znemožňovalo mnoho příjemných věcí.
Když ale amanda chce, aby šlo, tak jdou. Jelikož se nehodlá moc předvádět, vzal si jen své běžné oblečení, jedná se o přešitou uniformu španělského námořnictva tak, aby vypadala stále celkem honosně, ale ne uspořádaně. Běžně ji nosí na výpravy a na oslavy členů jeho rodiny. Amanda si zase vzala celkem pěkné nové šaty, které jí sehnal Sebastian, údajně podle poslední módy.
Co se týká zbytku rodiny, neví, kde se zrovna nacházejí, pravděpodobně každý dělá něco jiného. Jistý si je jen Isaakem, který se jako obvykle pohybuje v okolí nevěstince.
Po cestě s Amandou probrali, co se stalo, když byl pryč a poč vůbec musí na tu oslavu. Nakonec i on byl nucen uznat, že by tam měli jít vzhledem k tomu, že by s guvernérovou rodinou měli vycházet přátelsky. Nehledě na to, že pokud by Amanda nedorazila, údajně by se tím snížila její váženost v nassau, protože všichni významní lidé budou zde.
Když dorazili, pozdravil u vchodu a vzal si dvě pamětní mince, už byl rozhodlý se bavit a bylo to na něm vidět. Věděl ale, že na těchto britských oslavách by se alespoň ze začátku měl držet zkrátka. Jeane zrovna nebylo nikde vidět a tak se usadili u nějaké dámy, která sama seděla u stolu, její manžel zjevně zrovna pro něco šel a nechal jí tam samotnou, i když ne na dlouho.
Když měli vybraná místa, rené se vydal mezi všemi těmi hosty pro nějaké lepší víno. Dobře věděl, že tu někdfe mají kvalitní červené, které pili během vyjednávání s jeane. Když procházel vnitřkem, nemohly mu ujít změny barvy zdi v místech kde byly obrazy, ani stráže, ale od guvernéra nic jinýho ani nečekal. Když konečně našel víno, byl u něj nějaký mladík.
"Zdravím, taky jdete pro něco lepšího? Myslím, že bych vám mohl doporučit celkem dobré červené víno." Začal rozhovor a povytahuje vína z vinotéky, aby si je prohlídl a našel do které chce, načež je znovu vrací zpět.

Byl zabraný do prohlížení etiket na dostupných lahvích, takže nejprve nezpozoroval, že se vedle něj postavil o něco starší muž než je on sám. Ostatně u stolů s jídlem i pitím se začínalo ochomítat vcelku dost lidí. Pravděpodobně téměř každý kdo se rozhodl dorazit na tuhle opulentní hloupost velmi rychle dospěl k názoru, že s trochou alkoholu bude jednodušší ji snášet. Proto tomu muži začal věnovat více pozornosti teprve ve chvíli, kdy na něj promluvil.
,,Dobrý večer..." krátkým pohledem si dotyčného přeměří od hlavy po paty. Pravděpodobně už se setkali, nemůže si ale vybavit jméno a vzhledem k tomu, že mu muž vyká se rozhodne pro stejný způsob oslovování. Není možné říci, že má nutkání se družit, ale kvůli Keiře přinejmenším nechce někoho naštvat nebo vyvolat zbytečný spor. ,,To bych vám byl vděčný, nerad bych nechával svou ženu v zahradě samotnou déle než je nutné." Neusmívá se, přesto není tón jeho hlasu nepříjemný, přinejlepším by bylo možné ho označit jako neutrální. ,,Ne snad, že bych se strachoval o její bezpečí, ale... jistě víte jak netrpělivé občas dovedou dámy být." Mohla by to být snadná výmluva jak z konverzace zmizet, kdyby to ovšem nebyla pravda. Jistě, jeho milovaná je v mnoha ohledech přesným zosobněním dokonalosti, kterou u žen hledá, nicméně i ona má své stinné chvilky. A Tobias je možná expertem na mnoho věcí, víno mezi ně ale ani zdaleka nepatří.
,,Mimochodem, Tobias Morris místní doktor a naprostý neznalec vína, k vašim službám." Jeho představení se následuje téměř teatrální náznak úklony. Snad má ten muž před ním alespoň trochu smysl pro humor, jinak by se pravděpodobně v jeho očích právě proměnil na naprostého blázna.

Vypadám jako dort. Pomyslela si zděšeně při prvním pohledu do velkého zrcadla s masivními zlatými rámy, jako by té okázalosti vzbuzující až hrůzu nebylo všude kolem ní již tak až příliš. Dlouhé, korzetové, vínově červené šaty, perfektně zdůrazňující její přednosti, avšak stísňující ji jako svěrací kazajka; což jim na kráse sice neubíralo, zato na dechu značně; černé rukavičky,  částečně skrývající nespočet jizev i jizviček na pažích, černý náhrdelník a ozdoba, rovněž černé barvy, ve vlasech spletených do složitého účesu z ní dokázaly vykouzlit iluzi anglické dámy z vysokých kruhů. Vlastní odraz v jejím zorném poli zrcadlil povědomou cizinku. Nebýt vyděšených kukadel pro ni tolik typických, spodního rtu uvězněného mezi zoubky a drobného nožíku připevněného na nožce, skrytého pod vrstvou šatů, váhala by, kdo jest ta ošívající se, mělce dýchající žena před ní. Byla to chyba. Nemůžu tam jít. Ne takhle. Míjí se jedna myšlenka s druhou, přičemž se jen prohlubuje její náhlá úzkost téměř znemožňující fungování jejích dýchacích cest. Odvrátila pohled od své podobizny a začala přecházet sem a tam po pokoji pro hosty, který ji vyhradila Jeane, aby se mohla připravit. Ne nadvakrát vítanou společnost jí dělala postarší žena sloužící dlouhá léta rodině Pettersonově, tiše stojící u dveří a bedlivě pozorující její počínání, která jí má být oficiálně k dispozici při přípravě, bude-li třeba, avšak podezírala ji, že jí byla přidělena z mnoha dalších důvodů. Možná jako pojistka proto, aby se nevytratila a pravděpodobně také proto, aby náhodou něco neukradla. Jakmile se jí podařilo aspoň částečně uklidnit své rozjitřené emoce, jež měly za následek poblednutí v obličeji a točící se místnost před očima, pouze krůček před mdlobami, jala se hodnotit situaci, v níž se ocitla, aniž by si byla plně vědoma toho, jak přesně se to stalo. Nemůže uvěřit tomu, že, leč nedobrovolně, souhlasila s účastí na této společenské události, byť jí bylo řečeno a mnohokráte přesvědčivě zdůrazňováno, že se jedná pouze o malou akci. Jediný pohled z okna jí toto tvrzení spolehlivě vyvrátil. Zde hleďme na drobný příklad toho, proč není schopna důvěřovat lidem. Důvěra plodí pouze zklamání a zradu. Jednou jedinkrát ze svého přesvědčení polevila - především proto, aby Jeane konečně přestala mluvit - a zařekla se, že již nikdy tuto chybu znovu neudělá. Dnešní večer si ovšem musí sníst to, co nadrobila, poněvadž dala houževnaté oslavenkyni svůj slib. Neznamená to ovšem, že nenašla žádnou skulinku představující útěk na svobodu. Malou chvíli se na oslavě zdrží, poděkuje za pohostinnost dámě, jež si z ní pro jeden den udělala svou panu na hraní, ztratí se v davu, jak to umí nejlépe, vrátí půjčené šaty a zmizí tak daleko od této zlaté jámy lvové, jak jen to půjde. "Pokud jste připravena, slečno, doprovodím Vás na oslavu." Ozvala se služebná, na jejíž přítomnost Maze téměř zapomněla. V odpověď pouze děkovně váhavě kývla hlavou a následovala ji chodbičkami až ke schodišti, z něhož sestoupala přímo doprostřed vřavy panující uvnitř domu. Musí posbírat veškerou odvahu, aby se vůbec odvážila vyjít do zahrady. Okamžitě se nepozorovaně přesunula k jednomu osamělému rohu místnosti, odkud bedlivě pozorovala hosty, o nichž si velmi brzy vytvořila jasný obrázek. Rozdělila je pomyslně do dvou skupin. Na jedné stojí barbaři, jež nemají zdání o tom, co je slušné vychování a oslavu navštívili kvůli občerstvení zdarma; na té druhé naopak povrchní a blahosklonní vlci v rouše beránčím. A kam zapadala ona? Ve skutečnosti má mnohem blíže k otrokům tmavé pleti, než ke komukoli jinému.

Jackob Abraham Petterson

Pomalu ale jistě si začínal připadat jako dveřník a toto postavení se mu přinejmenším nelíbilo. Naštěstí malé rozptýlení od společenských úsměvů, které byl nucen věnovat lidem přicházejícím do jeho domu, pro jeho jídlo, ubírajícím mu jeho pohodlí, přinesl rozhovor, který začal Flint. Ani vzdáleně sice tohoto muže vyznačujícího se směsicí slušného vychování a nepopsatelného barbarství nenazývá svým přítelem, nicméně pro tento okamžik je mu za jeho slova téměř upřímně vděčný.
,,Dobrý večer, kapitáne.," s úsměvem jen o něco málo širším než ten, který věnuje zcela neznámým návštěvníkům odpovídá na pozdrav, aby vzápětí reagoval na další větu Ira, u kterého nedokáže odhadnout jakou to vlastně má náladu. ,,Není třeba lichotek, ostatně většinu věcí organizovala Natalie a během let které tu již žijeme měla dostatek času se v pořádání oslav zdokonalit." Jackob mluví o své ženě, která celou dobu stojí po jeho boku s jemným, téměř zasněným úsměvem a nabízí každému nově příchozímu laskavé pozdravení i košík s pamětními mincemi, jako kdyby byla jen jeho dalším zaměstnancem. Těžko říci, zda to Natalie skutečně dokáže přehlížet, nebo si na podobné jednání ze strany manžela již zvykla.
,,Co se společné večeře týče... obávám se, že ani pro dnešní večer nemohu zcela odložit své povinnosti a budu muset společnost brzy opustit, nicméně - " Dál se nedostane. Jeho elegantně plánovaná výmluva je zcela přehlušena příchodem jeho jediného potomka, který na sebe, jako téměř vždy, strhne velkou část pozornosti. Nemohl by říci, že mu příchod Jeane není zcela vhod a částečně i proto aby se mohl vyhnout další debatě s kapitánem proto téměř blahosklonně mávne rukou na znamení toho, že oba dva propouští.
Jakmile jeho dcera i s Flintem zmizí dál v domě, pár slovy ujistí svou ženu o tom, že si vede skvěle a jistě to nadále zvládne bez něj, vypraví se k pracovně, kterou odemkne těžkým klíčem a jejíž dveře za sebou s nepříliš taktním přibouchnutím zavře.


Kapitán Flint

Poslouchá guvernéra a prvotní, téměř upřímný, zájem o rozhovor se z jeho strany vytrácí s každým dalším slovem vypuštěným z úst starého muže. I když, starého... Petterson nebude o tolik starší než je on sám, přesto z nějakého důvodu rád vyvolává dojem zkušeného a životem zoceleného muže. Což by Jamesovi připadalo i jako vcelku zábavná podívaná, nebýt toho jakým způsobem se chová ke své ženě. Není nikterak útlocitný a když přijde na lámání chleba, nerozlišuje mezi pohlavím, i tak ale shledává guvernérův přístup k někomu, kdo ho následoval na druhý konec světa a ještě mu zplodil dítě... když ne přímo odpudivým, tak přinejmenším nesnadným pro něj, jakožto pro přihlížejícího. Dnešní večer ale rozhodně není vhodný čas ani místo, aby proti něčemu takovému zasáhl.
Naštěstí - tedy, jak moc "naštěstí" se ještě uvidí - jen malou chvilku po tom co zmínil Jeane se plavovlasá ďáblice objeví v šatech, které na ní ještě neviděl a s energií, kterou kolem sebe víří jako nějaký drahý parfém. My o vlku... Nechá ji aby se pozdravila s rodiči, než má však šanci oficiálně jí popřát k narozeninám jeho slova zastaví pěstěná tlapka v samozřejmém a elegantním gestu odložená na jeho rameno, následovaná přívalem slov. Lhal by, kdyby se komukoli jinému, nebo i sobě,  pokoušel tvrdit, že je mu ženský dotek jakkoli cizí, přesto ho familiárnost blondýnčina přístupu dokáže vyvést z míry na tak dlouho, aby ji několik vteřin nechal v onom gestu setrvat, než její drobnou ručku ze svého ramene sundá. ,,Jeane, proč mám pocit, že tohle tvé nadšení není vyvolané jen touhle slavností?" Do hlasu se mu krom pochybností, přes jeho nevoli, vkrade i nepatrný náznak pobavení. Zatracená holka. Kdo ví, do čeho mě ještě namočí... S galantní úklonou se rozloučí s lady Pettersonovou, náznakem pozdravu s guvernérem a nabídne Jeane rámě. ,,Tak mě tedy veď, drahá. Ale nezapomínej, že ve všech našich dohodách a plánech mám vždy právo veta!" Šibalský úsměv se na jeho rtech mihne jen na tak dlouho, že je vlastně téměř nepostřehnutelný.

Téměř neznatelně se ošije, když je její ruka ohleduplným, ale přesto důrazným gestem odstraněna ze své výsadní pozice na Jamesově rameni, neztrácí ale svůj optimismus. Tak trochu uměle vytvořený a podpořený velkým panákem pálenky, než sešla ze svého pokoje na oslavu, ale i tak jde o optimismus. Navíc, když je její místo pomyslné královny zlodějů oficiálně všem potvrzeno tím, že jí Flint nabídne rámě a ona, zavěšená do něj, prochází mezi hosty domem, téměř se nadnáší na obláčku z pýchy a sebejistoty. Dočasně pouští z hlavy i případné následky svého chování v podobě dalších ošklivých, nebo zábavných, podle toho z jakého úhlu pohledu se na ně dívá, pomluv. A kdyby si někdo přece jen dovolil se jí zeptat proč má červené tváře, může svůj ruměnec i téměř nedospělý, rozpustilý úsměv, svést na to že tančila. Nebo pila. Nebo zkrátka cokoli ji zrovna napadne.
Nad připomínkou toho, že když s Jamesem poprvé jednala byla mu nucena schválit právo veta zavrtí hlavou. ,,Jako bys ho musel příliš často používat. Uvidíš, budeš se skvěle bavit. Narazila jsem na skutečně neobyčejného člověka. Někde tady musí být..." Pravděpodobně by bylo rozumnější, kdyby se více soustředila na to, aby kapitánovi řekla o své nové dohodě s Martinézem, o tom že ráno přišel někdo se zprávou, že na obzoru viděl španělské lodě, nebo o tom, že kapitáni začínají být neklidní a touží po nějaké velké akci. Ale tolik se jí nechce, alespoň pro tenhle večer. A tak společně s Flintem pomalu prochází domem, vyhlíží osobu, kterou mu chce představit a cíleně odvádí řeč na obyčejná témata. Jako to, co dělal poslední dny, zda se mu líbí její šaty a jestli si myslí, že přijde i Silver, nebo ho nechal hlídat posádku. Mezi tím odpovídá na další pozdravy i přání k narozeninám lidem, se kterými se míjí a v jídelně se na malý moment zastaví, aby prohodila pár slov s doktorem i Martinézem. Prozatím nic zásadnějšího než zdvořilý pozdrav, přání hezkého večera a příslib, že se později za oběma jistě zastaví. Také vezme jednu z lahví vína, kterou však předá Jamesovi se spikleneckým úsměvem. ,,Mám dojem, že můj speciální host bude potřebovat malé povzbuzení!"
Zbývá už jen zimní zahrada a venkovní prostory oslavy, pokud se tedy Mazikeen nerozhodla ukrýt v pokojích pro služebnictvo, nebo uprchnout oknem. Stále ještě zavěšená do kapitána tedy vejde do prostorného skleníku napojeného na dům,ve kterém z velké části zakrývají výhled více i méně vzrostlé exotické květiny a keře. Pár okamžiků tedy trvá, než se zorientuje a najde osobu, po které tak úpěnlivě pátrá. Nakonec ji ale spatří. Tedy pravda, nejprve uvidí své šaty a podle nich identifikuje i ji. ,,Oh, podívej." Slova zašeptá svému společníkovi téměř tak blízko se svou tváří u jeho, jako kdyby se mu na ni chystala dát polibek. ,,Našla jsem ji na tržišti, zatím toho moc nevím, ale vypadá opravdu zajímavě. Mám dojem, že má i docela nevšední reputaci, nestihla jsem ji ale ještě ověřit." Díky tomu, jak dlouho se s Jamesem zná, nechala na moment zcela spadnout masku svého uhlazeného vychování a dívku, o které s ním hovoří, popisuje bezmála jako kdyby se pokoušela prodat otrokyni. ,,V každém případě je opravdu zábavná." Uzavře nakonec svůj stručný, tichý popis a aniž by očekávala nějaký významný odpor, dovede Flinta k Maze.
,,Mazikeen, jsem tak ráda, že jste skutečně přišla! Začínala jsem mít obavy, když jsme vás neviděla mezi lidmi. Dovolte mi, abych vám představila svého drahého přítele," vyklouzne z kapitánova sevření, aby měla ruce volné ke gestikulaci. ,,Mazikeen, záhadná okouzlující cizinka, kapitán Flint." Ani se nepokouší zastírat, že nezná dívčino příjmení. Alespoň prozatím zachovává mlčení o tom, že šaty i šperky, které na sobě půvabná tmavovláska má, jsou z jejího šatníku.

MADAME BRIANA, LONG JOHN SILVER, ANTHONY GUILLAUME

Oslava narozenin začínala, pomalu ale jistě, býti v plném proudu a v nádherné, ručně zdobené míse, zbylo pouze několik pamětních mincí, když se u dveří zastavila ta nejpodivnější trojice hostů, která takhle seskupená pohromadě musela budit velké množství pozornosti a přitahovala k sobě pohledy mnoha zvědavých očí a neúnavných jazyků, které si budou minimálně po dobu střízlivosti jejich majitelů šeptat různé nepravděpodobné teorie.
Krásná žena neurčitého věku, vyzbrojena uhrančivýma očima, bezchybným líčením a bujným poprsím, oděna mnohem vyzývavěji, než by se na dámu slušelo, na sebe strhávala pozornost především osazenstva mužského pohlaví. V Nassau by se jen stěží našel mužský, který by ji nezpoznal a kterému by se aspoň jedinkrát v životě o vnadné ženštině nesnil erotický sen. Madame Briana totiž nebyla známá pouze díky svému mocnému postavení v radě ostrova, nýbrž jako majitelka podniku všem známému, upjatými lidmi odsuzovanému, stejně tak mnoha dalšími oslavovanému. Nevěstinci. Obě své ruce měla zavěšené v rámě dvou mužů představujících její dnešní doprovod. Po její pravici postával Anthony Guillaume, znám jako bývalý pirát ve službách kapitána Flinta a po levici zas Long John Silver, první důstojník kapitána Flinta, který byl již přítomen. Ve skutečnosti nebylo zas tak překvapivé, že tito vzácní hosté dorazili pospolu, nebylo žádným tajemstvím, že je pojí úzký přátelský vztah, ale přesto... svět by se přestal točit bez nejnovějších drbů.
Poté, co se návštěvníci přivítali s manželi Pettersonovými; poněkud chladněji byť zdvořile se starostou, o to vřeleji ovšem s jeho pohostinnou ženou; prohodili několik zdvořilých slov, pánové složili matce hostitelky uctivou poklonu a každý z nich obdržel jednu minci, jali se vyhledat svá místa v zahradě, přičemž cestou zavítali k občerstvení, konkrétně tedy k výběru nápojů a co chvíli zdravili své známé, kterých zde bylo pohromadě více než dost.

"Rozumím, také jsem zde s manželkou. Kdyby sem nechtěla přijít, byl bych upřímně radši. Dobře si všiml ne příliš nadšeného chování doktora a tak si trochzu zatipoval. Při nejhorším tím nic neskazím a v nejlepším případě to rozproudí rozhovor.
Během rozhovoru stále prohlíží lahve, až chvíli po ukončení věty najde to co hledal, sice velmi sladké víno, ale za to kvalitní. Rozhodně dokáže rozvázat jazyk ledaskomu.
Jeho představení, Reného přinutilo se uchechtnout, ta osoba se mu líbí čím dál tím víc. "René, obyčejný bastard, pirát a obstojný znalec vín." Vyndal dvě lahve, každou v jedné ruce a s rádoby dvorní úklonou mu nabídl víno v pravé ruce, samozřejmě však úklonu provedl špatně a značně neohrabaně, spíš ale naschvál,. než proto, že by ji neuměl. Nebyl si ale jistý, zdali by ji po těch letech zvládl provést zcela vzorně. "Je hodně sladké, ale lepší víno zde pravděpodobně nenajdete, myslím, že hostitel nepočítal s tím, že by jej někdo cíleně vybral." Vzhledem k ceně vína je zřejmé, že jsou buď až nechutně bohatí a snaží se to ukázat, nebo skutečně nevěřili, že by se mezi hosty našel znalec. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o Pettersonovy, může to dost dobře být obojí.
To že se jedná o doktora je užitečná informace, těch není nikdy dost a tak se rozhodl získat nějaké informace, navíc tobias na něj působí zatím celkem sympaticky, pokud si to nbezkazí. "Jako doktor se tu nejspíš nenudíte a musí to i vynášet, že?" Ať už si Tobias víno vzal, nebo ne, již se narovnal a loudavým krokem vyrazil ke dveřím, možná se ještě otočí zpět v závislosti na reakci Tobiase.